Ego-obranné mechanismy

autor: PhDr. Michaela Peterková

Obranné mechanismy zná a používá nejspíš každý z nás. Příklad: Usilujeme o získání pro nás velmi prestižního pracovního místa, zúčastníme se výběrového řízení a pak nám přijde oznámení, že jsme nebyli úspěšní a místo bude obsazeno někým jiným. Možnou reakcí je zamyšlení se a přiznání si nějakého nedostatku s tím, že na jeho odstranění zapracujeme, abychom příště uspěli lépe. Nebo si řekneme něco v tom smyslu, že jsme o to místo zas až tak nestáli, protože je to daleko, nebo že tam je divný šéf a stejně nenabízeli kdovíjaký plat ... takže se vlastně vůbec nic nestalo, když to nedopadlo.
Reakce tohoto druhého typu odpovídá použití obranného mechanismu.

Pro uspokojivou funkci jakéhokoli systému, tedy i lidského organismu, je třeba zajistit, aby byly jednotlivé složky daného systému v rovnováze. K udržování a obnovování rovnovážného stavu disponujeme širokou škálou nejrůznějších mechanismů, reakcí. Příkladem z oblasti biologie může být třeba udržování stálé tělesné teploty: v momentě, kdy se naše teplota dostane mimo tolerované hodnoty, zahájí náš organismus celou řadu protiakcí (zvýší nebo naopak omezí výdej tepla - husí kůže, zúžení vlásečnic, pocení...), jejichž cílem je dosažení takové teploty, při niž naše tělo optimálně funguje.
Ego obranné mechanismy slouží stejnému účelu, tj. zachovávání harmonie, a to na úrovni naší psychiky, resp. ega. Jsou to specifické způsoby chování a používáme je v případech, kdy hrozí narušení naší vnitřní psychické rovnováhy. Ego-obranné mechanismy mají chránit naše já, zachovávat pocit vlastní hodnoty v situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod. Tyto zážitky totiž vyvolávají vnitřní napětí, úzkost, a tím komplikují normální fungování naší osobnosti. Obranné mechanismy jsou vlastně sebeklamy, jimiž se bráníme poznání pro nás nepříjemných skutečností.

Obranných mechanismů je v současné době popsáno zhruba 40; všechny mají společné to, že pracují na úrovni nevědomí (jejich použití si neuvědomujeme) a že nějak překrucují nebo popírají realitu. Poprvé je popsal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud.

Zde je přehled několika nejznámějších a nejpoužívanějších obranných mechanismů:

Popření je jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči. Příkladem může být dlouholetý silný kuřák, který věří, že neonemocní karcinomem plic, protože v jeho rodině ho přece nikdy nikdo neměl. Tečka.

Racionalizace je velmi často používaný obranný mechanismus; znamená vysvětlit něco neakceptovatelného, nepříjemného přijatelným způsobem - zanedbávání dítěte tak může být vysvětlováno tím, že potřebuje více samostatnosti (takže si ho vlastně nevšímám pro jeho dobro, ale ve skutečnosti mě mnohem víc než dítě zajímá vlastní kariéra nebo nicnedělání a sledování seriálů).

Spolehlivě je doložena percepční obrana (obrana ve vnímání). Jde o snížení citlivosti vůči takovým informacím, o které nestojíme. Příkladně po nějakém neúspěchu jsme méně citliví k vnímání slov, která nám onen neúspěch připomínají; abychom se tím nemuseli znovu zabývat, raději takové nepříjemné a disharmonii vyvolávající informace vůbec nepustíme do vědomí.

Reaktivní výtvor - chování navenek je přesně opačné, než ta reakce, kterou se jedinec pokouší vytěsnit. Např. člověk, který potlačuje své silné sexuální tendence, se stane přesvědčeným moralizátorem ve věcech sexu.

Přemístění - nepříjemné emoce jsou přesunuty k náhradnímu objektu, který nemá k vlastní příčině vztah. Např. člověk, kterého naštval šéf v práci, vynadá doma za něco nepodstatného svému dítěti.

Obranný mechanismus zvaný intelektualizace se vysvětluje dvojím způsobem - buď je to vyjádření bolestných pocitů chladným a neosobním intelektuálním jazykem, nebo to znamená zaměření intelektuálních zájmů na oblast vytěsněných přání - např. člověk s vytěsněnými pedofilními sklony se stane vědcem, který toto téma intenzivně studuje.

Velmi často se používá projekce; jedná se o připisování vlastních nepřijatelných vlastností nebo emocí druhým lidem. Např. vlastní averzi vůči někomu si vysvětlujeme tak, že dotyčný nás nemá rád.

Kompenzace je způsob vyrovnávání se s nějakým nedostatkem tak, že s velkým nasazení usilujeme o naplnění nějakého předsevzetí. Např. nepříliš inteligentní a úspěšný student chce vyniknout v nějakém sportu nebo se stane vůdcem pouličního gangu. Za příklad hyperkompenzace, tj. vystupňované kompenzace, poslouží Démostenés, který měl vadu řeči, ale usmyslel si, že se přesto stane vynikajícím řečníkem - dosáhl toho dlouhodobým tréninkem tak, že se snažil překřičet mořský příboj, vyslovovat s kamínky vloženými do úst a ještě jinými metodami.

Identifikace znamená zvyšování si vlastní hodnoty pomocí napodobování jiné osoby s vysokou prestiží - jejího chování, hodnot a názorů, čímž si dotyčný jakoby přivlastní část jejích úspěchů. Např. podřízený, který napodobuje vyjadřování, gesta a styl oblékání svého šéfa.

Útěk do fantazie se projevuje v denním snění, fantazijním prožívání nedosažitelného. Např. neúspěšný spisovatel sní o tom, jak pořádá tiskové konference a nestačí rozdávat podpisy.

Regrese nastává, když se člověk v situaci frustrace zachová nezralým, již překonaným způsobem; je to jakýsi návrat v čase k takovému typu chování, které patří do dřívější fáze vývoje dotyčného člověka. Např. dospělý člověk se zachová jako dítě - při vypjatější diskusi se začne vztekat, brečet nebo bouchne dveřmi.

Fixace je lpění na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost. Jedinec si odmítá připustit, že udělal chybu a opakováním situace chce dokázat správnost původního řešení. Např. vybírání si stále stejných typů partnerů, ačkoli minulé vztahy s nimi vedly vždy ze stejného důvodu k rozchodu.

Represe (potlačení) znamená, že znepokojující pohnutky nebo myšlenky jsou odstraněny z vědomí, aby nezpůsobovaly úzkost. Projevuje se třeba tak, že zapomeneme jméno člověka, který nám domněle ublížil.

Útěk je snahou o stažení se ze situací, v nichž je pociťována úzkost. Např. člověk, který se neúspěšně pokoušel o navázání kontaktu s jinými lidmi, se zcela uzavře a izoluje před okolím.

Rezignace a apatie znamená přerušení osobního kontaktu s okolím, vyloučení emoční účasti. Např. dítě, které nikdy nebylo pochváleno za známky ve škole, vykonává své školní povinnosti nezúčastněně a naprosto bez zájmu.

Projevem agrese je napadání zdroje frustrace, snaha dosáhnout svého násilím. Např. člověk, který je delší dobu zesměšňován, vyprovokuje rvačku.

Sebeobviňování je agrese obrácená dovnitř, proti sobě. Jedinec se obviňuje a ponižuje, čímž přitahuje lítost a pomoc okolí, a zároveň se i trestá, čímž se vyrovnává s pocity viny a preventivně odstraňuje možnost, aby to udělali jiní. Např. člověk se dělá před svým okolím špatným a zajišťuje si tak soucit, lítost a pozornost ostatních.

Superkonformita je možnou reakcí na selhání, kdy jedinec začne plnit své úkoly na 200%, aby se vyhnul další frustraci. Např. pracovník, který dostal důtku za pozdní příchody, chodí pak do práce raději o dost dřív.

Jen tak pro zajímavost - použití kterého obranného mechanismu odpovídá příklad uvedený na začátku tohoto textu? Zkuste na to přijít; správnou odpověď psanou odzadu naleznete dole.

Obranné mechanismy jsou účinné, ale ve své podstatě jde o obelhávání sebe sama. Za normální se považuje, vystupují-li obranné mechanismy občas v roli nárazníků – tedy že nám pomohou překonat počáteční nápor nepříjemností s tím, že po odeznění této intenzivní fáze se s oním problémem vyrovnáme zralým a plnohodnotným způsobem.
Člověk používá obranných mechanismů tím méně, čím stabilnější je jeho identita. A naopak - kdo má sebepojetí nestabilní, nutně tyhle psychické berličky potřebuje, aby se jeho nejisté já mělo o co opírat. S postupem na cestě sebepoznávání a poznávání vůbec potřeba užívání obranných mechanismů klesá.

* Správná odpověď: ecazilanoicar

Asertivita jako mírumilovný a vyzrálý postoj

 autor: PhDr. Michaela Peterková

Když se dnes řekne asertivita, mnoha lidem málem naskočí husí kůže. Vybaví si třeba neodbytného podomního obchodníka, chladně profesionálního mladíka na telefonních reklamacích nebo neméně chladný a "technický" úsměv prodavačky rychlého připojení na internet. Někomu vadí, že jde o americký import. A navíc je to téma "profláknuté", diskutované tak často, až se skoro celé vyprázdnilo a z původní - duchaplné a užitečné - koncepce toho zbylo pramálo.

Asertivita (coby způsob komunikace či v širším smyslu způsob jednání) se zrodila před asi 50 lety ve Spojených Státech a jejím krédem bylo: "neříkejte ano, když chcete říci ne." Program se časem rozšiřoval a dnes se v rámci nácviku asertivního jednání učí kromě odmítání např. vznášet požadavky, chválit a kritizovat druhého a rovněž komplimenty a kritiku přijímat. Někdy je asertivita mylně chápána jako jednoznačný návod, který člověk buď přijme, nebo nepřijme (a podle toho pak jedná, nebo nejedná asertivně). Jenomže i tady platí, že pro každého jednotlivce je jiná cesta tou správnou, a jde spíše o to sladit zásady asertivního jednání s vlastní jedinečností. Vštípit si pár frází a postupů a pak je automaticky používat se učí v jakýchsi rychlokurzech třeba pojišťovaní agenti nebo telefonní operátoři, ale z vlastní zkušenosti zná asi každý, že jejich projev většinou postrádá opravdovost, nebo možná přesněji - lidskost.

Výsledkem správně pochopených a zevnitř vycházejících způsobů asertivního jednání je zdravý (přímý, nemanipulativní) a čitelný přístup k druhým lidem. Takový člověk zpracovává veškeré dění v souladu se svojí povahou a bez ohledu na to, zda v nějakém problematickém momentu uspěje nebo ne, si zachovává sebeúctu. Sebeúctě totiž stačí vědomí, že člověk udělal všechno, co mohl. Pokud ani přesto neuspěl, je to sice mrzuté, ale bere to tak, víc v daný moment udělat nemohl. Naopak sebeúcta utrpí v případě, kdy dotyčný ví, že všechny možnosti nevyčerpal. Příkladně jednáme-li s někým, kdo se s námi dohodnout prostě nechce, nemáme legální prostředek, kterým bychom ho přinutili ke konstruktivní diskusi. Zde si však není co vyčítat.

"Assert" znamená prosazovat, tvrdit nebo uplatňovat. Asertivita je o prosazení se, byť ne pouze o tom. Lidé delikátnějších povah mají často problém vzít si, co jim právem náleží - to se netýká jen hmotných věcí, ale hlavně např. schopnosti říct si o pomoc, podporu, pochvalu, klid, prosadit si, na co by se chtěli dívat v televizi a podobně. Ustupovat a vyhovovat druhým je jistě chvályhodné a do jisté míry nutné, ale ve vystupňované podobě hrozí dotyčnému člověku nespokojenost se sebou samým až depresivní stavy. Jednat asertivně znamená pohybovat se v určitém pásmu mezi plachostí a druhým extrémem - agresivitou; jinými slovy - neponižovat se, neškemrat, netrpět, nýbrž umět se uplatnit, a to neagresivně, s ohledem na druhé.

Být asertivní se nejlépe naučíme být v raném dětství - tehdy to jde "samo" – je úžasné sledovat dvouleté dítě, kterak odmítá naprosto přátelským a pevným tónem, přičemž se vůbec necítí trapně a nepotřebuje kolem toho nic vysvětlovat (nezaměňovat s běžnými projevy negativismu, kdy se onen přátelský tón přechodně vytrácí). Za méně příznivých výchovných podmínek však dítě tuto schopnost ztrácí. Poměrně často se lze setkat s výchovou typu: "drž se zpátky, dospělí mají vždycky pravdu (a když náhodou ne, v žádném případě jim to nesmíš říct), pýcha předchází pád." Pak nezbývá, než to dohnat později, kdy to již vyžaduje značné úsilí.

Následuje výčet součástí umění asertivního jednání. Zvládnout asertivní techniky jako takové je docela jednoduché, nicméně je tu jedno podstatné "ale" - nezbytným podkladem asertivního jednání je přiměřená sebedůvěra a s ní související realistický obraz o vlastních schopnostech a omezeních. Je ovšem pravda, že asertivitě se může naučit i člověk trpící pocity méněcennosti a přijít tak k sebedůvěře jaksi z druhé strany - napomohou mu k ní jeho nové techniky komunikace.
V rámci nácviku asertivity se učí těmto schopnostem:

Umět pochválit
Obecně se v naší kultuře chválí minimálně, přitom z psychologie je známo, že ocenění druhého je většinou mnohem přínosnější, než jeho kritika. Nejde o to za každou cenu a příliš často hledat něco chvályhodného - to působí nepřirozeně, ale upřímně myšlený kompliment vyřčený ve vhodný okamžik druhého potěší a povzbudí.

Přijímat chválu
Protože se málo chválí, dělá lidem problémy se s nenadálým komplimentem vypořádat. Buď to zahraje do ztracena, bagatelizuje ("to nic nebylo"), nebo se kroutí a neví, co si počít. Přitom úplně stačí říct třeba: "To mám radost, díky."

Kritizování
Tam, kde to situace vyžaduje, je dobré přednést své připomínky. Kritika má být konstruktivní - tedy ne nějaké plané prskání a litování se. Měla by obsahovat, co se nám nelíbí ("přišel jsi o dvě hodiny později, než jsi říkal"), jaké pocity to ve nás vyvolává ("dělám si pak o tebe starosti") a jaké navrhujeme řešení ("když příště uvidíš, že nestihneš přijít včas, zavolej"). Pokud se poslední jeden nebo dva body vynechají, je výsledkem neproduktivní vyčítání a nulový přínos do budoucna.

Příjem kritiky
Tady vždycky pomůže nereagovat okamžitě, dát si chvilku na zhodnocení, zda je kritika oprávněná či nikoli. Pokud ji vyhodnotíme jako neoprávněnou, je namístě slušně, ale jednoznačně názor druhého odmítnout. Jde-li o kritiku oprávněnou, nemá smysl vylítnout, případně se donekonečna omlouvat a ponižovat; nejefektivnější je chybu připustit a přijmout jistá opatření do budoucna.

Afektivní útok
To je situace, když např. někdo přijde domů a druhý začne ječet a on vůbec neví, co vlastně ten druhý chce. Nejpohodlnější, ale zároveň nejtvrdší řešení je prostě odejít. Pokud ale stojíme o zachování dobrých vztahů, je tohle prostor pro užití techniky otevřených dveří. Ten napadající se jakoby pokouší vyrazit tyto hypotetické dveře a když mu je někdo otevře, vezme mu překážku, která měla sloužit na odreagování nějaké té frustrace. To otevření dveří se děje následovně: Když ten druhý řve něco o blbcích, výši výplaty nebo hrozné tchýni, reagujeme stylem "možná máš pravdu; vidím, že tě štvu" apod. Je to mimořádně účinné; jediné krmivo pro zlost jsou totiž protiargumenty (zavřené dveře – to není pravda, vydělávám dost skoro nic pro sebe neutrácím...). Řešení problému, kvůli kterému afektivní útok vznikl, je třeba odložit na dobu, kdy budou všechny zúčastněné strany v klidu a připraveny konstruktivně o tom debatovat.

Požadování
Za své legální požadavky není potřeba se omlouvat a složitě vysvětlovat jejich důvody. Doporučuje se zřetelně požadavek formulovat ("vypni prosím to rádio") a případně jednoduše zdůvodnit ("nemůžu se soustředit na práci"). Je třeba být důsledný, tj. trvat na daném požadavku a nenechat se zavléct do diskuse, která od původního tématu odvede pozornost.

Odmítnutí neoprávněného požadavku
Opět platí - zřetelnost a důslednost. Vysvětlit důvody je dobré někomu blízkému, ale už třeba ne podomnímu obchodníkovi, jemuž to jen poskytne "šťávu" pro další přesvědčování. "Nechci" je nejsilnějším argumentem, proto když na něj druhý neslyší, už není kam sáhnout a nezbývá, než toto slůvko opakovat. To je ona technika poškrábané desky - stále opakovat (s menšími obměnami či bez nich) totéž, dokud to tomu druhému nedojde. Tady je namístě určitá opatrnost, pokud jde o užití této techniky vůči někomu, kdo nám je blízký a o dobré vztahy s nímž stojíme i nadále. Pomoci může empatické vysvětlení nebo navržení kompromisu. Kompromis není aritmetický průměr - když nás třeba kdosi požádá o stovku a my mu nechceme dát nic, není kompromisním řešením padesátikoruna. V praxi to funguje třeba tak, že bojím-li se někomu půjčit svoje auto, ale přesto mu chci pomoct, nabídnu mu, že odvezu, kam potřebuje. (Mimochodem - u osob požadujících na ulici peníze lze vysledovat jeden zajímavý fakt - lidé, od kterých něco dostanou, tvoří dvě skupiny - jedni, kteří jim chtěli pomoci, a druzí, kteří pomoci nechtěli, ale nedokázali odmítnout.)

Při vaření polévky (která má být chutná) musíme dát do hrnce kupříkladu: vývar, zeleninu, nudle, sůl, pepř, ... Když se rozhodneme dát tam jenom něco - třeba nudle, pepř a zeleninu, nebude to k jídlu. S asertivitou je to stejné - pokud budeme užívat je techniku poškrábané desky a mechanicky kývat na protiargumenty druhého, stane se z asertivity pro druhou stranu cosi nestravitelného. Asertivita je více než jen komunikační technika, je to celý komplex myšlení a chování zahrnující přiměřenou sebedůvěru, komunikační dovednosti i zájem o čitelné a zdravé mezilidské vztahy. Z toho vyplývá jeden zásadní fakt - asertivita není jen o naučení se určitému typu chování, nýbrž musí zalézt pod kůži. Člověk jedná více či méně na základě toho, jak vnitřně prožívá a tak - aby se nemusel příliš stylizovat a jít proti svému založení - musí se naučit také asertivně myslet.

Komunikačnímu umění se lze s úspěchem naučit na skupinových seminářích, kde výklad doplňuje aktivní nácvik jednotlivých dovedností. Nabízíme vám možnost zúčastnit se námi pořádaných kurzů. Jsou cenově dostupné každému a ocitnete se ve společnosti lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy – a přece jiní. Pozorování svého chování a chování druhých i informace o tom, jak na ostatní lidi působíte, vás může významně obohatit. V případě zájmu nás kdykoli kontaktujte.