Duchovní zákony

Mnoho lidí se odedávná snaží zachytit podstatu duchovních zákonů. Pro Vaší inspiraci zde budou postupně uváděny názory různých autorů z různých zdrojů.

Výňatky duchovních zákonů podle knihy Kurta Teppenweina Duchovní zákony:

(převzato od www1.reiki-cz.com):

Zákon Lásky

Zákon harmonie

Zákon evoluce

Zákon shodnosti

Zákon energie

Zákon vibrací

Zákon polarity

Zákon rytmu

Zákon rezonance

Zákon reality

Zákon příčin a důsledků

Zákon hojnosti

Zákon blahobytu

Zákon úspěchu

Zákon učení

Zákon proměny

Zákon svobody

Zákon víry

Zákon osudu

Zákon milosti

Zákon lásky

Láska je základním zákonem síly, již říkáme Bůh.
Když se naučíme milovat a dokážeme to spojit s moudrostí, jsme dokonalí. Dokud jsme na Zemi, je naším úkolem – smyslem našeho života – naučit se milovat. To neznamená jen lásku k partnerovi, nýbrž lásku všeobecnou, všeobsahující, která nevylučuje nic a nikoho a stává se tak poslem lásky boží. Milovat znamená také využít všech možností jak být nadějí pro své bližní.

Zamilovanost a pravá láska jsou tak rozdílné jako květ a plod. Plod se objeví, až když květ uschne a odpadne. Láska znamená chápající a vědomé přijímání nedokonalosti. Láska není žádný vnější projev, nýbrž základní proměna našeho bytí. V lásce potkáváme vždy právě toho partnera, který je odrazem nás samých. Jen takového partnera jsme schopni k sobě přitáhnout podle zákona rezonance. Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto, že nejsme schopni milovat sami sebe. Každý má vědomě či nevědomě o sobě vytvořený nějaký ideální obrázek a neakceptuje proto, že skutečnost je jiná. Protože zevnějšek je jen odrazem vnitra, odmítá i svůj zevnějšek. Ale ideální obrázek je cílem. A cíle můžeme dosáhnout jedině tehdy, když se vydáme na cestu.
Odmítání svého vlastního já takového, jaké je, odpovídá našemu pocitu, že jsme měli být jiní. Ale jiní budeme, jedině když se změníme. Tuto možnost máme v každém okamžiku. Můžeme ji však využít, jedině když se nejprve přijmeme takoví, jací jsme, a jako takoví se budeme mít rádi.

Milovat nějakého člověka znamená dávat se, chtít pro toho druhého jen to nejlepší a přát mu, aniž bychom za to chtěli něco zpět. Láska chce dávat a naplňuje se dáváním.
Láska je radost, kterou pociťujeme v myšlenkách na milovaného člověka nebo v jeho přítomnosti. Radost z toho, že můžeme být v jeho blízkosti, že se z něho můžeme těšit nebo s ním nalézat naplnění v nějaké společné činnosti.
Milovat znamená otevřít se, vpustit toho druhého dovnitř, nechat ho podílet se na svém nitru. Sdělovat mu sebe sama, všechno s ním chtít sdílet.Milovat znamená přispívat s radostí k blahu druhého a pro jeho osobní rozvoj a být tu zcela pro něho.
Často říkáme „Miluji tě“, a při tom vlastně máme na mysli „Potřebuji tě“ nebo „Neopouštěj mě“. To jenom ukazuje, že jsme ještě nepoznali opravdovou lásku. Předpokladem pro to je, že začneme milovat sami sebe a bezvýhradně se přijmeme takoví, jací jsme. Řekneme „ano“ našemu bytí takovému, jaké je. Pak dokážeme být šťastní a spokojení, i když budeme sami. Pak už nás ani nebude bolestně zasahovat kritika ostatních a budeme osvobozeni od závislosti. Dokud totiž
toho druhého potřebuji, nejsem skutečně svobodný. Když se osvobodíme od strachu z toho, že nás někdo opustí, jsme schopni dát partnerovi větší svobodu. Teprve pak je možná opravdová láska, neboť lásku není možno uvěznit a násilím držet Když to zkusíme, láska zahyne. To, co zbude, bude jen zvyk.

Zamilovanost zná extrémní výkyvy nálad a žárlivost a nezúčastněným se jeví jako dost egoistická, protože trvá na opětování citů. Zamilovanost může být pro milovaného velmi stísňující, náročná, ba dokonce dusící, neboť vyžaduje neustálé důkazy lásky. Zamilovaný chce vlastnit toho, koho miluje, mít ho jen pro sebe, a je na něm závislý. Jakmile se ale v lásce objeví závislost v jakékoliv formě, je vztah narušený.
V lásce si ze srdce přeji, aby byl ten druhý šťastný, a jsem ochoten pro to udělat všechno. Dát mu čas, když ho potřebuje, pozornost, když ji potřebuje, a volnost, když ji potřebuje. V lásce neočekávám za každou cenu opětování svých citů, nýbrž jednám z něžné náklonnosti, z úcty a respektu, ba i z obdivu. Mohu vedle svého milovaného milovat ještě jiné lidi a připouštím, že on má právo na totéž. Nejsem emocionálně závislý na reakcích toho druhého, neboť ho miluji nezávisle na tom, zda budou moje city opětovány.

Zákon harmonie

Tento důležitý zákon vyrovnává rozličná působení a stará se o to, aby byla neustále zachovávána harmonie anebo alespoň co nejrychleji opět nastolena. Je možné z něho přímo odvodit všechny ostatní duchovní zákony, neboť jsou v něm obsaženy. Zákon harmonie se stará též o to, aby různá působení duchovních zákonů nakonec opět vedla k harmonii.
„Každé něco podmiňuje i něco jiného.“ Kde je hodně světla, je i hodně stínu. Anebo: Kdo bere, tomu bude bráno, a kdo dává, tomu bude dáno. Zde je tedy třeba rozlišovat mezi braním a přijímáním!
Tento zákon je platný a viditelný ve veškerém stvoření. Můžeme ho vidět ve střídavém působení dne a noci nebo v pohybu kyvadla pendlovek. Způsobuje, že veškeré extrémní konání může dospět jen do určitého bodu, z něhož následuje nevyhnutelně reakce, která extrém vyrovná a nastolí tak opětovnou harmonii.
Tento zákon se neprojevuje jen formou přírodních jevů, nýbrž i v našem každodenním životě, ve všem, co nás potkává a co se nám děje: v partnerství, v povolání, v nemoci a trápení, právě tak jako ve zdraví a štěstí. Kdykoliv člověk svévolně naruší harmonii, tento zákon se nevyhnutelně postará opět o vyrovnání. Prvním krokem k harmonii tedy je zachovat se tak, abychom si mohli vážit sami sebe a sami se sebou se cítili dobře.
Kahunové, polynéští kněží, shrnuli zákon harmonie ve výstižném přikázání: „Nikoho nezraňuj. Neruš harmonii toho druhého, protože ten druhý jsi ty sám.“
To samozřejmě znamená, že nebudeme zraňovat sami sebe, například výčitkami nebo pocity viny. Znamená to také, že nezraníme pravdu, ani tou nejmenší neupřímností. A že se vzdáme veškeré svévole, zaměřené na naši osobu, abychom tím nenarušili harmonii stvoření.
Jde o to poznat, kdo skutečně jsem: individualizovaná součást jednoho všeobsáhlého vědomí, která svým životem přispívá k harmonii stvoření.

Zákon evoluce

Zákon evoluce říká, že všechno se neustále mění.
Veškerý řád v přírodě, ba dokonce v celém vesmíru, poukazuje na pokračující vývoj, na vyšší bytí. V celém univerzu neexistují dvě věci, bytosti nebo jevy, které by byly absolutně totožné. Všechno je jedinečné, i tento okamžik. Nikdy ještě nebyl a už nikdy nenastane. Veškeré stvoření je jedna jediná věčná premiéra.
Zákon evoluce obsahuje princip nestálosti. Nic nemůže zůstat takové, jaké to právě je. Nic nelze udržet, neboť všechno, co začíná, také končí. Začátek v sobě nese již zárodek konce, konec je ale současně začátkem něčeho nového, co také jednou skončí, a je tudíž věčné. Neboť i opak výroku je pravdivý. Když všechno, co začíná, také končí, pak to, co nemá žádný začátek, nemůže mít ano konec. Je to jedna síla, život, bytí!

Věčné bytí, i když je v neustálé proměně, se nemůže ani zmnožit, ani zmenšit – prostě jenom je. Proměňuje svou formu, svůj výraz, a přesto je neměnitelné. Všechno, co je, je vytvořeno z „jednoho“ a „jedno“ je ve všem. Všechno je částí „jednoho“, a přesto je to stále celek.

Zákon shodnosti

Zákon shodnosti neboli analogie říká: „Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře. Jak v malém, tak ve velkém. Jak uvnitř, tak vně.“ Tím zákon také říká, že určitý obsah musí mít také určitou formu – obsah a forma jsou identické.
Jestliže mám vědomí, pak má vědomí i každá buňka, každý sluneční systém, celé univerzum. Všechno, co je, má shodný protějšek na všech rovinách bytí. Když se budu zabývat jednou rovinou a poznám ji, poznám i všechny ostatní roviny, protože ty jí odpovídají. Člověk jakožto mikrokosmos je přesným zobrazením makrokosmu. Jsme totiž stvořeni podle obrazu božího.
Tento zákon má platnost od nejmenších částeček – magnetismu, elektrických částic, atomů, molekul, biologických buněk, orgánů a organismů, až po ty největší – planety, sluneční systémy, galaxie a nakonec celé univerzum. Platí též pro jemnohmotné a duchovní úrovně.

Zákon energie

Neexistuje nic kromě energie. Všechno co je, je energie.
Je velmi důležité, abychom energii chápali nejen v úzkém fyzikálním smyslu. Také my lidé vytváříme energetická pole a jsme jednotkami informací. Lidé, věci, okolnosti, situace, myšlenky, pocity, to všechno jsou projevy různých vibrací energie.
Všechno má svůj původ v jedné jediné energii, v praenergii. Na začátku je tato energie čirým potenciálem. Tím, že se tento potenciál dá do pohybu, dostane se do vibrací a tyto různé vibrace nabírají nekonečně mnoho rozmanitých podob.
Od určitého stupně vibrací se tato energie pak manifestuje jako hmota. Polarity jsou pouze špičky, krajní energetické výkyvy. Zvláštní formou vibrací je rytmus. Energie jakožto prvotní výraz skutečnosti a reality je to, co se stane, když se energie uvede do činnosti.
Dokonce i věda se shoduje na tom, že všechno je energie. Energie se nemůže ztratit. Může se jen přeměnit na něco jiného.
To je všeobecně známo jako „zákon o zachování energie“.

Zákon energie tedy zní: Všechno je energie, neexistuje nic jiného kromě energie. Energie má neomezený potenciál. Vše, co se projevuje, je projevem jedné energie, a každou formu lze přeměnit na jinou.
Pochopení zákona energie je důležité pro každý akt procesu stvoření.

• Učíme se přeměňovat energie v jejich formě projevu.
• Učíme se projevovat energie, vytvářet věci a události z myšlenek (jedna z forem energie)
• Učíme se vytvářet z nekonečného (energetického) potenciálu stvoření, abychom tento proces stvoření mohli dále rozvíjet.

Jestliže tedy jsem energie, jsem věčný. A existuje jenom jedna energie – všechno je jedno a totéž. Jsem to nejvyšší a zároveň to nejnižší – jsem všechno. Mohu přejít do energie osvícení nebo do energie budoucnosti a jsem konečně doopravdy svobodný – mohu si svobodně zvolit, cokoli chci.

Zákon vibrací

Tento zákon říká: Všechno se pohybuje a nic nestojí na místě, všechno neustále vibruje. Energie a hmota jsou jen projevy vibrací různých frekvencí. Dokonce i ve hmotě, která je zdánlivě pevná, molekuly neustále kmitají. Právě tak je tomu u světla, tepla nebo energie.
Každá myšlenka, každý pocit, každé přání či každá vůle jsou provázeny vibracemi různých frekvencí a působí tak podle své síly a vnitřního obsahu. Právě tak na mě působí všechno, co vnímám nebo co si představuji.

O člověku, který ráno jezdí do města do práce a večer se vrací opět domů, říkáme, že „dojíždí“. I on „kmitá“ s frekvencí „jednou denně“. To je jeho individuální frekvence. Současně ale jeho srdce bije rychlostí sedmdesát úderů za minutu. Vědomí má jinou vibraci než myšlenky nebo pocity. Ty zase mají úplně jinou vibraci než atomy, z nichž se skládá jeho tělo. Nemáme tedy co do činění pouze s jednou vibrací, nýbrž s mnoha. Všechno se současně pohybuje v nesčetném množství různých vibrací, které dohromady tvoří individuální a jedinečný celek.

Nic se nepohybuje a nic nekmitá pouze v jedné vibraci. Všechno něco ovlivňuje a je něčím ovlivňováno. „Nic“ nemůže ovlivňovat. Každá vibrace je tudíž též příčinou a současně důsledkem předcházející příčiny. Každé vibraci odpovídá tón, barva, tvar apod. Na tomto světě tedy neexistuje absolutní klid, neboť všechno kmitá, vibruje, pohybuje se – prostě žije!

To, co vibruje, nazývají vědci energie, metafyzikové duch a věřící Bůh. Ale ať již tomu dáme jakékoliv jméno, důležité je, že to existuje a jeho vibrační frekvence určuje tvar manifestace, která je nakonec vždy pouze výrazem oné jedné síly.

Zákon polarity

Tento zákon říká, že všechno , co je, má dva póly, ale je ve skutečnosti jedno a totéž. Všechny zdánlivé protiklady jsou podle své podstaty identické, jen se liší stupněm svého výrazu. Štěstí a neštěstí, láska a nenávist jsou ve skutečnosti jen dva póly téže věci.

Každý jev na tomto světě má dvě strany. Oblast ležící mezi těmito dvěma stranami je však jen jedna. Jakmile dojdeme k pochopení, poznáme jednotu mezi oběma póly;zdánlivá dualita se vytratí a my budeme opět v souladu, sami se sebou, se životem, s veškerým stvořením. Poznáme to docela snadno, když své vědomí zaměříme na protiklady, jako jsou „studený-horký“. Představte si, že venku je 20 stupňů Celsia. Pravděpodobně to nebudete vnímat ani jako chlad, ani jako horko, nýbrž jako příjemnou teplotu. Obyvatel střední Afriky to může považovat za chladno, Eskymák naproti tomu za horko. A přesto to není ani jedno, ani druhé.

Jelikož protiklady jsou podle své pravé podstaty totožné, můžeme je kdykoliv přeměnit v jejich opak. Nenávist se tak může změnit v lásku. Musím jen změnit svůj postoj – a všechny věci se změní také. Mohu změnit strach v odvahu a tmu ve světlo. Tím, že změním vibrace svého vědomí, změním svůj „postoj“. Použitím duchovních technik mohu nějakému člověku pomoci, aby své slabiny změnil v silné stránky. Toho dosáhne, když zvýší vibrace svého vědomí, neboť pozitivní pól má vždy vyšší vibrace. Zvýšením vibrací svého vědomí změníme nejen sami sebe, nýbrž i celý svůj život, protože pak budeme podle zákona rezonance přitahovat jiné zážitky, jiné osoby a jiné životní okolnosti.

Když zvýšíme vibrace svého vědomí, změníme také lidi, s nimiž se setkáváme. Podle zákona rezonance totiž narazíme i v nich na nové oblasti, které tím aktivujeme. Probudíme v nich síly a schopnosti, o jejichž existenci možná dosud nevěděli. V pravém slova smyslu tak „probudíme“ dobro v člověku. Sami se staneme „lékem“ pro ty druhé – a požehnáním pro svět. Kdo se duchovně povznese k vyšší úrovni vědomí, vyvolá tím samozřejmě odpovídající reakci na nižší úrovni.

Jestliže se nadále drží na vyšší úrovni, nemůže ho tato protireakce dostihnout. Tím se cílevědomě vyvíjíme od pólu „já“ k pólu „já jsem“, ke svému pravému bytí. Zatímco budeme docházet k poznání, pochopíme, že polární není svět, nýbrž pouze naše vědomí. Tím, že jej změníme, změníme svůj svět. Cíleným a vědomým zvyšováním vibrací vědomí se staneme pánem svých vibrací, stejně tak jako svého zdraví, životních okolností, a tím i osudu. Ujali jsme se svého duchovního dědictví.

Zákon rytmu

Veškeré bytí má svůj individuální rytmus, který stoupá a klesá. Všechno má svůj příliv a odliv. Rozsah kyvu kyvadla na levou stranu odpovídá výkyvu doprava. Každý extrém je vyrovnán extrémním výkyvem na druhé straně.

Zákon rytmu se projevuje ve veškerém stvoření. Po dni následuje noc a obráceně. Cokoli je, to pomine a přichází něco jiného. Každá, i ta sebemenší částečka, má svůj individuální rytmus. Veškeré bytí je pravidelné a ustavičné proudění sem a tam, tam a zase zpátky. Tento pravidelný pohyb se odehrává mezi dvěma póly;proto je zákon rytmu úzce spjat se zákony polarity.

Tento zákon se projevuje také ve vzniku a zániku všech kultur, právě tak jako v duchovním a psychickém stavu člověka. Každý by se měl pokusit nalézt svůj individuální rytmus a nesnažit se jít proti němu.Výkyvy svého rytmu se můžeme nechat unášet vpřed. Fáze aktivity se střídají s fázemi odpočinku a uvolnění a dohromady vytvářejí harmonický soulad. Když se svým rytmem necháme vynést do vyšší úrovně vědomí a zůstaneme v ní, nemusíme se účastnit nevyhnutelného zpětného zhoupnutí a další „vlnou“ se můžeme nechat vynést ještě výše.

Tento zákon potvrzuje člověku jeho věčnou existenci. Bez ohledu na to, kde je, pohybuje se mezi zrozením, smrtí a znovuzrozením, neboť život je věčný.

Zákon rezonance

Stejné přitahuje stejné a je posilováno stejným. Nestejné se navzájem odpuzuje. Silnější ovládá slabší a přizpůsobuje si je. Každý může přitahovat pouze to, co odpovídá jeho současné vibraci. Strach tedy přitahuje tedy to, čeho se bojíme. Naše chování určuje naše vztahy.
Když udeříte do klávesy klavíru, rozechvějí se všechny struny, které určují vrchní tón hlavní struny, tj. které jsou homogenní. Stejně tak je každé tělo uvedeno do vibrace všemi tóny, které leží na jeho vlastní frekvenci. To ale neplatí pouze v oblasti fyzického těla, nýbrž zejména v oblasti psychického prožívání, v němž přijímáme energie, vibrace a naladění, pro něž jsme vnímaví. Tělo nebo duše tedy přijímají příbuzné vibrace a ladí se na zvuky svého okolí.

Zákon rezonance je zákonem přenosu energie. Každá vibrace totiž přenáší energii, která v ní působí, na každé tělo, které vibruje stejně. Stejně naladěná těla a duše tak navzájem zesilují své vibrace, a tím zvyšují svou energii. Takové ovlivnění je buď pozitivní, nebo negativní, podle toho, jak jsme právě naladěni. Na účinku zákona rezonance se zakládají veškerá masová hnutí.

Máme však svobodnou volbu v tom, kterým vibracím se chceme otevřít, které přijmeme, které zesílíme nebo naopak zeslabíme. Na tom je založen účinek manter a náboženského zpěvu. Zpěvem se naladíme na patřičnou energii a necháme ji v nás působit. Naladěním na tyto vyšší vibrace v sobě můžeme aktivovat oblasti, které v nás dosud byly latentně skryty a neprojevovaly svou činnost.

Intonace prapůvodního tónu stvoření, slova ÓM, nás dokáže přivést do rezonance s vibracemi toho nejvyššího, co v nás je.
Když jsem rozzlobený, dotčený, uražený nebo zraněný, pak to není kvůli chování toho druhého, to je jen spouštěč. Příčina spočívá ve mně a tato struna, na kterou udeřil, nyní rezonuje. Nemá tedy smysl se nad jeho chováním rozčilovat. Mnohem užitečnější je v sobě tuto vlastnost rozpustit, zbavit se jí, aby se při příští příležitosti už nemohla projevit. Když se mi to povede, jsem od ní osvobozen.

I když člověk má jen omezenou schopnost rezonance, myslí si, že vnímá celou skutečnost. Někdo čte knihu a domnívá se, že ji chápe. Když si ale tutéž knihu přečte o několik let později, často v ní objeví úplně nové věci. Jeho vědomí a tím jeho schopnost rezonance se mezitím rozšířily, takže dokážou pojmout větší část skutečnosti. Je možné, že za pár let se to bude opakovat. Pak možná tuto knihu pochopí mnohem lépe a ještě více do ni pronikne. Díky své speciální schopnosti rezonance neustále zažíváme podivné „náhody“ Hudebník se na ulici náhodou seznámí s jiným hudebníkem. Vědec si v novinách, které najde na lavičce v parku, „náhodou“ přečte článek o svém vědním oboru. Jakmile jsme vnitřně zralí pro nějakou určitou zkušenost nebo setkání, nastavíme se duchovně na tuto událost a odpovídající zážitek se nám přihodí na základě zákona osudu. Pokud ale nejsme na tento zážitek ještě dostatečně připraveni, sebevětší námaha a úsilí nám nebude nic platné.

Protože každý člověk vnímá jinou část skutečnosti, což je podmíněno jeho rozdílnou schopností rezonance, žijeme každý z nás v jiném světě. Díky své schopnosti rezonance si každý vytváříme svůj vlastní svět. Tento svět ještě nikdo kromě nás neviděl a v tomto světě žijeme úplně sami.

Příklad: Řekněme, že máte rádio, které je naladěno na frekvenci UKW. O jiných možnostech naladění vůbec nevíte. Nyní projedete celou škálu přijmu a vyzkoušíte ji. Budete chytat stále jen ty programy, které jsou vysílány na frekvenci UKW. Váš přítel má stejné rádio, které je naladěno na středně dlouhé vlny. Chcete si se svým přítelem povídat o programu. Při nejlepší vůli však nedokážete pochopit, o čem mluví, a on zase nechápe, o čem mluvíte vy, neboť váš popis se nehodí na „jeho“ program. Přitom by jen stačilo, přeladit si na stejnou frekvenci, to znamená stisknout jiné tlačítko, a už byste tomu porozuměli. Záleží na našem přístroji a na našem naladění, jaké zprávy, obrazy a poselství přijímáme.

Když máme chuť, naladíme si v rádiu nebo v televizi jiný program, a stejně tak můžeme změnou vnitřního nastavení přitáhnout jiné životní události. Dřív než budeme mít úspěch, musíme se na něj napřed vnitřně připravit. Pokud jsme vnitřně pecně přesvědčeni o tom, že jsme úspěšní, budeme přímo zahrnuti samými šťastnými „náhodami“.

Díky zákonu rezonance získává i zákon hojnosti zcela nový aspekt. Ukazuje nám, že můžeme dostat jen tolik, kolik jsme schopni přijmout, a v takové kvalitě, která odpovídá vibracím našeho podvědomí. Ale když ve svém podvědomí něco držíme dostatečně dlouho, ať je to cokoliv, nutně se to musí stát skutečností ve vnějším světě.

I když si zrovna vědomě nemyslím, že jsem chudý, ale na tento svět jsem přišel s podvědomým sklonem myslet ve vzorci „chudoby“, zůstanu chudý tak dlouho, dokud tento myšlenkový vzorec vědomě nezměním. I když zákon rezonance neznám nebo nechápu jeho princip, přesto tento zákon účinkuje.

Stačí si uvědomit, že něco opravdu potřebujeme – a v krátké době, často podivuhodným způsobem, to dostaneme. Třeba se právě zaobíráme nějaký speciálním tématem a najednou od někoho dostaneme knihu právě na toto téma. Krátce nato o tom poprvé čteme něco v časopise a na návštěvě u přítele zjistíme, že on se o toto téma zajímá už dlouho. Za takovýmito „řetězci náhod“ vězí vždy zákon rezonance. Bez vnitřní připravenosti je veškeré hledání zbytečné. To, co opravdu potřebujeme, si vás najde. Musíte mu jen dovolit, aby si vás našlo!

Zákon reality

Když se snažíme měnit svět podle svých přání a snů, často slyšíme: Nebuď takový snílek, musíš být přece realista! Jak můžeme uskutečnit své sny a zároveň být realističtí? Sny se přece nedají realizovat nikde jinde než právě v realitě. Jak se tedy sny stávají realitou?

Věda ukázala, že člověk nevnímá to, co tu je, nýbrž to, o čem se domnívá, že tu je. Každý nosí své brýle, skrz něž vnímá svět jinak. Nevidíme očima, nýbrž ve skutečnosti mozkem. Oko totiž mozku zprostředkovává jen signály přijatých světelných vjemů. Teprve v mozku jsou tyto podněty zpracovávány na barvy a tvary a interpretovány.

Ve skutečnosti tedy neexistuje ani světlo, ani barva, nýbrž pouze energie různých vibrací. V podstatě bychom mohli klidně říct, že realita sama o sobě neexistuje. Vzniká teprve naším „překladem“, tím, jak „interpretujeme“ vibrace. Realita je také ale zdáním jen zdánlivě. Jakmile se zabýváme skutečností za tímto zdáním, musíme se připravit na to, že vstoupíme do úplně jiného světa. V tomto novém světě zjistíme, že stvoření v každém okamžiku začíná „v hlavě“ a že každý si svou realitu sám vymýšlí neboli „tvoří“. To současně ukazuje jednotu hmoty, ducha a skutečnosti.

Přesto je realita mnohem víc než jenom zdáním. To nám ukazuje i moudrost řeči.
Slovo „realita“ obsahuje slabiky re a al. Re nebo ra bylo ve starém Egyptě označení slunečního boha, platilo jako symbol zdroje energie, vibrace, světla. Al poukazuje na univerzum, na celek. Slovo realita tedy znamená „celek“ neboli „všechno je energie různých vibrací“. To je realita.

V bibli, v knize Genesis, se píše: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. „Na počátku“ tam ale nestojí. Originál zní: berašt. Be znamená „v“ a raš „hlava“ Správný překlad by tedy měl znít: “V hlavě stvořil Bůh nebe a zemi“.

Na jiné místě se píše: Na počátku bylo slovo. Originál zní: „Na počátku bylo logos“. To sice znamená také slovo, ale v první řadě je to myšlenka. Správně by tedy mělo být: „Na počátku byla myšlenka“.
Realita tedy vzniká v hlavě, je produktem myšlenky a projevuje se ve vnějším světě.

Zákon reality: Realita je to, co bylo stvořeno, skutečnost je to, co vytváří.
Skutečná realita tedy není hmota, nýbrž energie, která na základě rozličných vibrací umožňuje „projevení se“ různých forem ve vnějším světě.

Prapůvodcem reality je ale duch, který onu realitu „vymýšlí“. Proto jsou právě snílci těmi pravými realisty. A „realisté“ jsou lidmi včerejška, kteří se při řízení aut místo dopředu dívají jen do zpětného zrcátka.
Naše myšlenky jsou energie, které svými vibracemi vytvářejí události ve vnějším světě anebo je mění. Myšlenky tedy nejsou něco, co se odehrává jen v naší hlavě, nýbrž veškeré stvoření „v naší hlavě“ vzniká a stává se REALITOU.

Protože každá myšlenka má energetický potenciál, má také tendenci se uskutečnit. Čím větší je přitom potenciál myšlenek, tím mocněji se prosadí i proti odporu zvenčí. Všechno, co si myslíte nebo jste si kdy pomysleli, zůstává zachováno, nic se neztrácí, všechno se k vám vrátí: jako zážitek, situace nebo okolnost. Energie se totiž nikdy neztratí, naopak, hledá si stejně jako horský potůček cestu do reality.
V důsledku toho neexistuje nespravedlnost, neboť se vám může vrátit jedině to, co jste předtím vědomě nebo spíš nevědomě vyslali. Jste dokonce původcem každé příhody, která se vám přihodí.

Realitu lze tedy duchem kdykoliv svobodně určit. Existuje nekonečně mnoho možností, mnoho „filmů“, ale jen jeden videorekordér. Musíte se proto rozhodnout, co chcete nechat projevit v realitě, a měli byste to udělat vědomě.

Zákon příčiny a důsledku

Veškeré dění na tomto světě podléhá principu příčiny a důsledku. Veškeré viditelné stvoření je, jak už název napovídá, působení, za nímž vždy stojí nějaký stvořitel, jehož vůle se tak projevuje. Kde je stvoření, musí být vždy stvořitel, neboť zákon říká: „Nic nepochází z ničeho.“

Vždy existuje spojitost mezi tím, co bylo, a tím, co následuje.Veškeré dění se řídí zákonem příčiny a následku. To, čemu říkáme náhoda, je pouze výrazem skryté, neznámé příčiny; nikdy se nic neděje bezdůvodně. Můžeme samozřejmě dělat, co se nám zachce, ale v podstatě nemůžeme jen tak „chtít co chceme“. I pro naši vůli totiž existuje příčina, která sestává z vlivů okolního prostředí, z mínění, zkušeností a okolností, a ty všechny také mají svou příčinu. Přesto máme v každém okamžiku svého života možnost do tohoto řetězce zasáhnout, změnit působení nebo také vytvořit novou příčinu. Mimo tento zákon však nic neexistuje a nic se neděje v rozporu s ním.

Zákon sám nemá žádnou svobodu rozhodování o tom, co chce vyvolat. Říká jen: „Když stvořitel udělá tohle, stane se tohle, když udělá tamto, stane se tamto.“ Zákon je věrným služebníkem stvořitele a každý následek svou kvalitou a kvantitou odpovídá právě přesně své příčině.

Žádná náhoda tedy neexistuje, neboť i ta podléhá zákonu příčiny a následku. Náhoda je to, co se mi na základě toho, jaký jsem, přihodí. Náhoda a štěstí jsou pouze označení pro nepoznané souvislosti. První a poslední příčinou za veškerým zdáním je vždy ona tvořivá síla, které říkáme Bůh. Stvoření existuje tak dlouho, dokud neskončí působení poslední příčiny.

Působení zákona příčiny a následku vnímáme nejcitelněji, když se nám projeví jako osud.

Zákon hojnosti

Zákon hojnosti říká, že nám náleží veškerá hojnost života. Je to naše duchovní dědictví a je nám v každém okamžiku k dispozici. V důsledku svého chybného myšlení a nedostatečné víry však často vyvoláváme omezení svého vnitřního a vnějšího bohatství, a tím způsobíme, že se nám něčeho nedostává.

Jakmile ale člověk pozná, kdo doopravdy je a přijme své duchovní dědictví, projeví se v jeho životě zákon hojnosti. Kdo tento zákon pochopí v celé šíři, nezná už žádný nedostatek. Ježíš řekl: „Kdo má (poznání skutečnosti), tomu bude dáno, aby měl hojnost. Kdo ale nemá, tomu bude to málo odebráno.“

Život má tendenci k hojnosti všude a ve všem, a když to poznáme, tuto hojnost přivoláme. Tento poznatek má hodnotu ale pouze tehdy, jestliže z celého života učiníme jeden jediný projev „vnitřní hojnosti“. Kdo tuto „vnitřní hojnost“ nepozná, ten stojí v cestě sám sobě a svému úspěchu. Brání tak tomu, aby se hojnost života projevila. Pak nepomůže sebevětší námaha, ani pozitivní myšlení a úpěnlivé modlitby, neboť život může ve vnějším světě odrážet pouze vnitřní skutečnost. Uvědomte si tedy, že jste svým vnitřním založením bohatí a že máte úspěch! Když budete žít v tomto poznání, stanete se pravým magnetem hojnosti. Všude jsou totiž možnosti a cesty. Všechno, co se vám přihodí, je šance, kterou vám život nabízí, aby skrze vás nechal projevit hojnost. Nesmíte se ale nechat zmást vnějším vzhledem. Takové možnosti existují i tam, kde na první pohled nic není. I když vnější realita odporuje vnitřním obrazům hojnosti, i když jsou okolnosti kolem nás sebevíc obtížné, když hojnosti přitakáme a schvalujeme ji, povzneseme se nad ně a přeměníme je.

Veškeré pozitivní myšlení a veškerá námaha nám na cestě k úspěchu ale nebude k ničemu, když budeme v nitru neustále myslet na omezení a nedostatky. Nebo když své nedostatky budeme ospravedlňovat jako následek „karmických“ příčin. Také karmu lze kdykoliv změnit a nikdo nás nenutí, abychom nadále byli oběťmi svých nevědomých vzorců chování. Často se ovšem necítíme být hodni toho, abychom skutečně žili v hojnosti. Tento názor spolehlivě zabrání tomu, aby se projevilo to, co nám život chce ochotně dát. Přijímání je ovšem jen jednou stránkou zákona, druhou je dávání! Kdo svou pozornost zaměří jen na jednu stránku zákona, svým sobectvím moc toho zákona opět zruší. „Nemohu brát, aniž bych dával, nemohu sklízet, aniž bych zasel.“ Stejně jako zasetí podmiňuje sklizeň, tak dávání podmiňuje braní. Zákon hojnosti může být totiž účinný jen do té míry, do jaké se my staneme cestou, jíž se hojnost projevuje.

Touto cestou, tímto „kanálem hojnosti“, se stanu, když vypustím všechny myšlenky na omezení a nedostatek, i ty nevědomé, abych nepřekážel zákonu v jeho působení. Když budu dávat, jak nejvíc budu moci, nedostatek pomine. Nejsnazší přitom je dávat materiální věci, které jsou nejméně podstatné, i když mnozí z nás ztroskotávají už i na téhle rovině. Nejpodstatnější a nejtěžší je opuštění egoismu a neomezená ochota sloužit ze všech sil celku. Tato vůle, sloužit procesu tvoření, vyrůstá z lásky. Abychom se mohli podílet na hojnosti, musíme své malé já, předat svému opravdovému Já, onomu Bohu v nás. Ježíš řekl: „Usilujte o bohatství Boží, a všechno ostatní vám připadne samo.“

Tento postoj bychom neměli opustit ani tehdy, když budeme úspěšní a budeme žít v hojnosti. Jen tak totiž zůstává přítok hojnosti otevřený. Tímto postojem nejen získáme hojnost, nýbrž ji i udržíme, a dokonce zmnožíme, abychom ji mohli moudře použít. Staneme se „kanálem“, skrze nějž se budou moci manifestovat různorodé projevy života i k užitku ostatním. Až sami sebe pochopíme jako spolustvořitele a budeme se snažit svým působením zlepšit svět, bude hojnost naším stálým hostem.
Hojnost samozřejmě neznamená pouze to, že budeme mít stále dost peněz, i když i to k ní náleží a pohrdání penězi nás od proudu hojnosti spolehlivě odstřihne. Hojnost se spíš projevuje ve zcela nepatrném každodenním dění, v našich harmonických vztazích, stejně jako v míře našeho duchovního poznání. Kdo žije v hojnosti, má neustále všechno, co právě teď potřebuje k dokonalému vyjádření svého bytí. To může být i hojnost lekcí, které nám život nabízí a které jsou skvělou šancí k tomu, abychom se z nich učili a rostli. Kdo žije v hojnosti, má skutečně všechno v dostatečné míře a každý aspekt jeho života je harmonický.

Zákon blahobytu

Ze zákona analogie nebo shodnosti víme, že naše vnější bytí, veškeré naše životní okolnosti jsou jen zrcadlovým odrazem vnitřní skutečnosti. „Jak uvnitř, tak vně“, zní zákon. Proto mohu vnější okolnosti změnit pouze tím, že změním sebe.
Příčina všeho, co je, je vždy duchovní povahy, proto musím napřed dosáhnout duchovního blahobytu, než se bude moci blahobyt projevit i ve vnějším prostředí. To je ono „bohatství nebeské“, které „nemohou zničit rez ani moli“. (Matouš)

Sklízíme jen to, co zasejeme. Sít mohu, co chci, ale sklidit musím to, co jsem zasel.
Zákon blahobytu zní: „Stvoření se projevuje bezbřehým bohatstvím. Pravé bohatství je duchovní bohatství. Všechno vzniká z ducha a manifestuje se pak v realitě.“

Co ale vlastně znamená „blahobyt“? Inu, jak název napovídá, doslova blažené bytí. K tomu samozřejmě patří mnohem více než peníze a majetek.
Vytvoření blahobytu
Blahobyt je mocný proud všech dobrých věcí, které plynou do života, K nim patří:

• Zdraví – díky harmonii myšlení.
• Šťastný rodinný život – partnerství, přátelské vztahy dětmi.
• Dobří přátelé – harmonické soužití s ostatními.
• Poznat své bližní – radovat se, že mohu ostatním pomáhat.
• Každého brát takového, jaký je a ve všem rozpoznat jednotu.
• Povolání, které je skutečně posláním.
• Poznat životní úkol – cestu, cíl a postupné kroky k němu.
• Dostatek peněz – nedostatek znamená disharmonii. Každý má vždy dost peněz, jejich nedostatek vzniká ve vědomí.
• Dům a majetek – to znamená vlastnit, aniž bychom si něco přivlastňovali.
• Být úspěšný a moci se těšit z úspěchu.
• Umět se těšit i z úspěchu ostatních.
• Umět se pořádně smát. Kdo se směje, žije zdravěji a má větší radost ze života.
• Inteligence – chytrost – moudrost.
• Svoboda – pravá vnitřní duchovní svoboda.
• Nebýt volný „pro“ někoho nebo „osvobozený“ od něčeho, nýbrž být skutečně svobodný.
• Mít dostatek času a umět prožít okamžik naplno.
• Mít krásné vzpomínky a vytvářet je právě TEĎ.
• Bohatý vnitřní život.
• Meditace, modlitba a kontakt s „vnitřním Mistrem“.
• Umět propustit, nechat odejít a být uvolněný.
• Všechno vnímat jako stejně hodnotné.
• Otevřenost – být ochoten se učit, být vědomý.
• Být čestný i sám k sobě.
• Jasnost a pravda.
• Poznání skutečnosti za zdáním.
• Poznat moudrost – „hru života“.
• Poznat, že „jsem věčný život, dokonalé vědomí, že JSEM.
• Poznat, že cesta je cíl a cíl je pouze koncem cesty.
• Poznat ve všem bytí jedinou sílu.
• S radostí sloužit celku.
• „Největší z vás nechť je služebníkem všech.“

Žít v opravdovém blahobytu neznamená nic jiného, než splnit část svého úkolu bytí, který zní: Buď sám sebou. Hodnota člověka není určena tím, co má, nýbrž tím, co je. Nerozhoduje mít, nýbrž být, a každý tak v každém okamžiku určuje svou hodnotu.

Z toho také vidím, že nemá smysl dívat se na materiální věci „skrze prsty“, neboť majetek má sloužit mně, ne já majetku (pak bych jím byl posedlý). Beztak tu všechno hmotné budu muset nechat. Přišel jsem nahý a nahý zase odejdu.

V blahobytu může žít jen ten, kdo je „mohoucí“. Mohoucí je pouze ten, kdo něco „může“, a kdo může hodně, ten je velmi mohoucí! Proto je důležité rozvíjet vnitřní potenciál, aby se blahobyt mohl projevit ve vnějším světě. Je tomu jako s ropou – po miliony let ležela pod pískem pouště jako skrytý poklad, ale lidé na poušti byli přesto chudí.Teprve když byl tento poklad objeven a ropa se začala těžit, projevilo se vnitřní bohatství i navenek.

Mít peníze zdaleka ještě neznamená žít v blahobytu, ale nemít peníze poukazuje vždy na nějaký vnitřní nedostatek. Kdo ovšem celý život nedělá nic jiného, než vydělává peníze, ten si také nic jiného než peníze nezaslouží.

K blahobytu tedy patří i správný postoj k penězům. Peníze jsou zázračný služebník, ale mizerný pán, a když mu začneme sloužit, bez milosti nás ožebračí. A na konci života jsme my ti podvedení, neboť jsme svůj život obětovali pro něco, co tu stejně musíme nechat.

Většina lidí chce vydělávat víc, než vydělává, ale výdělek se neřídí podle požadavku, nýbrž podle výkonu. Nejdřív přichází služba, a teprve pak výdělek. Nejprve sejeme, pak sklízíme. Pokud tedy chci, aby se blahobyt projevil navenek, musím ho napřed uskutečnit ve svém nitru. Moje „vnitřní obrazy“ určují vnější okolnosti, a to je také celé „tajemství bohatství“.

Zákon úspěchu

Úspěch podléhá zcela jednoduchým pravidlům. Jakmile je poznám a začnu se jimi řídit, bude úspěch „nevyhnutelný“.
Tato pravidla neboli zákony úspěchu existují a působí bez ohledu na to, jestli je uznáváme a souhlasíme s nimi, nebo ne.
Každý váš úspěch, stejně jako každý váš takzvaný neúspěch, je důkazem o účinnosti těchto zákonitostí. Když pojedete na křižovatce na červenou, to, co případně následuje, se stane důkazem existence a účinnosti opomenutých dopravních pravidel. Nejdůležitější pravidla úspěchu zní:

1. Úspěch je něco, co následuje za něčím.
2. Než může něco následovat, musí tomu něco předcházet.
3. Každý je úspěšný na 100 procent.
4. Každý dostane od života jen to, co zapříčiní.
5. Život nemá jinou možnost než nechat následovat přesně to, co odpovídá vámi stanovené příčině. Nemůže nenechat následovat nic nebo nechat následovat něco jiného.
6. Každá myšlenka, každý pocit, každé slovo a každý čin je příčinou a vrací se k vám zpátky jako událost.
7. Každému podle jeho víry.
8. Každá námaha pouze ukazuje, že jinak to jde snadněji.
9. Jak uvnitř, tak vně, jak v tom nejmenším, tak v tom největším.
10. Můžete mít od života všechno.

Zákon učení

Jsme na tomto světě proto, abychom se naučili žít, abychom zvládli život.
Život je plynoucí, působící energie. Pokud není připuštěn některý jeho aspekt, vznikne nahromadění energie a nerovnováha. Na jedné straně tlak, na druhé nedostatek.

Když například do svého života nevpustím aspekt „schopnosti prosadit se“, projeví se ten nedostatek možná tak, že budu při povýšení přeskočen, že nedostanu místo, které chci nebo nedosáhnu nějakého jiného cíle.

Na tělesné rovině se může nedostatek projevit jako slabost svalů, ústup dásní nebo vypadávání vlasů.

Na druhé straně ovšem současně vzniká tlak z nahromaděné energie. Ten se v životních okolnostech projeví jako „nezbytnost“ vyřídit nějakou nepříjemnou záležitost, například nepříjemný rozhovor, soudní spor nebo něco podobného, a tím současně jako šance rozvinout aspekt „schopnosti prosadit se“, úkol jak vyřešit a být opět volný.

Když se to nestane, začne celá koloběh znovu od začátku. Tím ,že se vyhnu nepříjemnému rozhovoru, nastanou nevýhodné situace. Prohraji soudní při, protože jsem se na ni dostatečně nepřipravil, tím na sobě pocítím dvojnásob silný nedostatek a dostanu se pod ještě větší tlak. Tak to jde až do doby, kdy se tlak stane nesnesitelným, nedostatek už nelze vydržet a já konečně začnu jednat.

Vesmír mě tím nechce zlobit, jen mě zvyšováním tlaku nutí, abych se vyvíjel, když někde proces vývoje zablokuji. Trápení je poselství o nedostatečně prožívaném životě. Když budu opravdu v proudu života a naučím se jej mistrně ovládat, stane se trápení přebytečným. Učíme se poznat sami sebe a vrátit se sami k sobě.
Zákon učení zní: Život nám posílá poselství a učí nás tak žít a zvládnout návrat k sobě samému.

Život nám k tomu dává k dispozici dva velké učitele:
Učitele ve formě nemocí, katastrof, problémů (to jsou velmi přísní učitelé!)
Učitele ve formě mírných poselství ( to jsou trpěliví učitelé)

Nejdříve se naučíme odstranit ze svého života nemoci, katastrofy, problémy a pak jsme připraveni na ty méně drastické lekce, které nám život uděluje.
Naučíme se tak přejít od neshod a disharmonií života k souladu. Když se to naučíme, bude náš život skutečně takový, jaký má být – v souladu s námi a se světem.

Zákon proměny

Život je evoluce. Evoluce ale není něco, co „se děje tam venku“ – po tisíciletých krocích. Evoluce probíhá tady a teď, děje se v každé vteřině. Nejsme jen součástí evoluce, my sami jsme evoluce. Nejsme žádní diváci, jsme aktéři.

Proto je zákon proměny zákonem toho, jak probíhá evoluce. Zní: Jediné, co je stálé, je proměna. Jsme v neustálé proměně a žijeme proměnou. Všechno, co je, může být změněno na to, co má být. Proměna se děje v souladu trojího: uchování, propuštění a obnovení.

Realita je připravená vzít na sebe jakoukoli libovolnou podobu a život čeká jen na vaše příkazy. Umění „změnit život“ je příkazem. Změna se děje, stejně jako řeka prostě plyne. Žádná ryba se nemůže rozhodnout, že poplave mimo řeku nebo řeku přemluví, aby tekla jinudy. Řeka je její živel. Bez řeky, proudu a plynutí by ryba nebyla rybou. Proměna je zase naším živlem. Když se vzpíráme změně,zablokuje se tok životní energie, dochází k problémům a krizím, nemocím a potížím. Jsme, stejně jako ryba ve vodě, stvořitelé, protože žijeme ve změně a změnu vyvoláváme.

Změně se bráníme zejména tím, že nechceme něco propustit, upínáme se na něco, co k nám už nepatří. Jen si tím ale život zbytečně ztěžujeme, vláčíme s sebou balast a nemůžeme nalézt „lehkost bytí“. Štěstí pociťujeme, jen když v té lehkosti bytí jsme. Klid a mír přichází s propuštěním.

Uvědomte si, že naše tělo, každičká jeho buňka, se neustále obnovuje. Přijímáme potravu a energii, každou noc se obnovujeme, vylučujeme odpad a energie nižšího řádu. Ale i když po tělesné stránce nejsem tentýž člověk jako před třemi lety, přesto jsem si uchoval svou osobnost. Tělesně se neustále obnovujeme, a přesto zůstáváme tím, kým jsme. Naše tělo podléhá zákonu „zachování, propuštění, obnovení“.

Umění něco propustit předpokládá schopnost identifikace, abychom tak „nevylili s vaničkou i dítě“. Teprve když se dokážu s něčím identifikovat, vím, co je třeba zachovat, a s lehkým srdcem mohu propustit, co k mé identitě už nepatří. Otázka tedy zní: Jako kdo a v jaké identitě co propustím?

Mnoho lidí se identifikuje s vnějším vlastnictvím, se svým hmotným majetkem. Sami jsou svým majetkem. Čím víc se ale identifikujeme se sebou samými, tím spíš se můžeme vzdát vlastnění, posedlosti vlastnit, závislosti, podřízenosti, pout. Pak poznáme, že pouto a vazba spočívá ve strachu a nejistotě. Opravdu volný je ten, kdo nic nepotřebuje a není na nic vázán.

Právě vazba na peníze a majetek je zřetelnou známkou nejistoty. Můžeme vlastnit, co budeme chtít, a přesto se nikdy nezbavíme nejistoty, vnitřní prázdnoty, závislosti, touhy po opravdovém životě. Budeme se cítit navždy polapeni.

Neschopnost něco propustit a lpění na starých věcech je výrazem vědomí nedostatku. Kdo se váže na staré, má strach z nového. Nežije v hojnosti, v důvěře, že neustále může vytvářet nové a lepší. Jisté je jen to, co bylo. Kdo se orientuje na jistotu, ten se orientuje na minulost, tomu chybí důvěra v budoucnost. Kdo vidí všechno krásné už jen v minulosti, a ne v budoucnosti, ten stárne. Sám bude brzy propuštěn životem.

Umět něco propustit je výrazem vědomí blahobytu. Stále přichází něco lepšího! Mám veškerou svobodu a mohu stvořit, cokoli chci. Ale nejdřív musím něco propustit, vytvořit vakuum, abych životu uvolnil místo pro něco nového.

Co je třeba propustit ve velkém „domácím úklidu“

K nejtěžším kamenům v ruksaku minulosti patří:

• Strach a snaha kontrolovat
• Stres a boj
• Negativní pocity jako sebelítost, pocity viny, nespravedlnost, zlost, pocity méněcennosti, agrese, nemoc
• Negativní myšlení jako pocity obětování se, zklamání, očekávání, egoismus, ješitnost, závist, materialismus, odsuzování a předsudky, problémy, nečetnost a lež, negativní mínění o sobě
• Špatné návyky jako odkládání věcí, požitkářství, nepozorná mluva, chybné a bezmyšlenkovité objednávky do života, bezcílnost
• Svévole (namísto: „Děj se vůle TVÁ!“)

Propouštíme však jen to, co můžeme skutečně propustit s láskou. Propustit něco v hněvu znamená jen vazbu na negativní energii, není to opravdové propuštění. To, co propustíme se zlobou, se k nám zase vplíží zadními vrátky.

Zákon svobody

Zákon svobody staví člověka v každém okamžiku před hojnost stvoření a dává mu svobodu volby, zároveň ho ale nutí k rozhodnutí. Když se nerozhodnete, je to také rozhodnutí. Bez ohledu na to, jak se rozhodnete, nesete důsledky svého rozhodnutí. Určujete své „vnitřní obrazy“, které vytvářejí váš život. Máte svobodu volby, jestli se rozhodnete pro královskou cestu poznání, nebo pro normální cestu určenou skrze nemoci a trápení. Tato svoboda má tři roviny:

1. „Osvobození se od…“

Člověk se může rozhodnout, že se v kterémkoliv okamžiku svého bytí osvobodí od otroctví, které představuje plnění přání. Je volný, jakmile už nic nepotřebuje, dochází k poznání, že vesmír pro něho beztak připravil to nejlepší a dal mu k dispozici všechno, co skutečně potřebuje k plnému vyjádření svého života. Jen tak se člověk může osvobodit od tlaku chtění. Dojde k poznání, že každé vlastnictví je iluze. Nikdo na světě nemůže nic vlastnit. Všechno tu zůstane, až odejde.To jediné, co si s sebou odnáší, jsou jeho poznatky. Přišel sem jenom kvůli nim.

Důležitým krokem k osvobození je propuštění. Opravdové propuštění znamená zanechat všeho, co je falešné, překážející a rušivé, nemyslet na to, neříkat to a ani to nedělat. Propustit všechno, co už ke mně skutečně nepatří, i svůj starý stav vědomí.

K tomuto stavu vědomí patří pocity, jako je hněv, strach, starosti, stres, pocity viny, nedůtklivost, pocit méněcennosti, sebelítost, nenávist, závist, nejistota, ješitnost, rozčilování, agrese, vztek apod.

K těmto pocitům se vážou způsoby chování, jako je pohodlnost, nečestnost, bezcitnost, netolerance, odsuzování, nekázeň, závislost, špatné zlozvyky, potřeby apod.

K těmto druhům chování patří očekávání, vysoké a přehnané nároky na sebe a jiné a na svět. Člověk chce, aby byl uznáván, pochopen, dotazován, milován, chce se prosazovat, poučovat, být víc než ostatní, vítězit apod.

K takovým nárokům patří minulost, tvořená starými představami, překonanými programy, starými cíli, normami, hranicemi, výchovou, vlivem okolí, klišé, rolemi, negativním myšlením, negativním obrazem sebe sama, nesprávným povoláním, nemocí, vazbami na rodiče, partnera, děti, majetek, kariéru či tělo, ublížeností, zklamáním, chudobou.

Dojdeme k poznání, že „to, co ke mně patří, nemohu ztratit, a to, co ke mně nepatří, beztak nemohu udržet“. Skvělé poznání je, že „to, co přichází jako nové, je vždycky lepší!“

K chybným aspektům náleží v neposlední řadě i svévole a ego. Když sám sebe propustím, spadne mě malé já do velkého JÁ. A velké JÁ žije a působí skrze mne. Taková člověk je skutečně svobodný. Nechce už nic mít, chce jen existovat a dělat, co život skrze něj chce uskutečnit. To vede k absolutní důvěře, pocitu bezpečí a neotřesitelnému klidu.

2. „Osvobození se pro…“

Člověk má svobodnou možnost vnímat se jako ego, oddělené od ostatních, může podle svého postoje žít egoisticky, rušit symfonii stvoření, a tím způsobovat disharmonie, které se k němu vrátí jako jeho osud. Má ale také možnost vnímat se jako součást celku. Má možnost poznat, proč sem přišel, a propustit všechno, co nepatří ke splnění jeho úkolu, aby byl zcela volný pro své životní poslání a svoji misi. Pak ji s radostí splní a žije naplněný život.

3. „Opravdová svoboda“

Duchovní zákony jsou skutečné. To znamená, že působí, ať v ně věřím nebo ne. Mohu říci „ne“ a střetnout se s nimi. Pak mi osud uštědří „doučovací hodiny“ v podobě nemoci či trápení. Mohu ale také říci „ano“ a žít s duchovními zákony i s onou silou, která je stvořila, v harmonii. Mohu žít svůj naplněný život. Mám možnost volby.

To je jediná pravá svoboda.

Zákon myšlení

Každá jednotlivá myšlenka mění náš osud, způsobuje úspěch nebo smůlu, nemoc nebo zdraví, trápení nebo štěstí. Musíme se proto naučit zacházet se svým myšlenkovým nástrojem pokud možno správně. To především znamená naučit se opravdovému pozitivnímu myšlení: tj. uvědomit si, že všechno, co se mi přihodí, je ve skutečnosti pro mě dobré, protože jsem to z nějakého důvodu učinil nezbytným a přihodilo se to proto, aby mi to sloužilo a pomáhalo. Proto by měl každý přijmout úkoly života a splnit je, protože jinak je osud nucen lekci opakovat tak dlouho, dokud nebude úkol vyřešen.

Duchovním technikám se musíme učit právě tak, jako se učíme chodit, jíst, jezdit na kole a plavat. Také mluvení nemůžeme prostě chtít umět – musíme se mu slovo za slovem naučit. V životě kráčí nejjistěji vpřed ten, kdo je nejlépe připravený, kdo své síly um,í optimálně nasadit a ví, jak plně využít své možnosti.

Naše životní okolnosti existují díky našim myšlenkám. My myslíme a naše myšlenky k sobě přitahují činy. Tyto činy zase vytvářejí veškeré působení v našem životě – veškerou naši skutečnost. Většinu myšlenek si myslíme nevědomě. Nevědomé myšlenky z dětství působí právě tak spolehlivě jako mínění ostatních, které denně slyšíme a nevědomky přejímáme. Působí ale také slovní obraty, které jsme si zvykli denně používat, jako například:

„Nemyslím, že z toho něco bude.“
„Nemám peníze.“
„Já to nezvládnu.“
„Dneska jsem zas úplně vyřízený.“

Stálým opakováním pozvolna přesvědčujeme své podvědomí o pravdě těchto tvrzení a ono se začne podle nich chovat. Rozdíl mezi mudrcem a bláznem spočívá v tom, že mudrc své myšlenky ovládá, kdežto blázen je jimi ovládán.

Myšlenky, kterých se nezbavíme, se stávají naším osudem!

Většina lidí nedokáže uskutečnit svá přání, protože neovládají své myšlenky. Myslí na to či ono a rozptylují tak úžasný potenciál svých tvořivých myšlenek, namísto aby je soustředěně zaměřili na nějaký cíl a dosáhli tak všeho, co si jen pomyslí nebo čemu věří.
Raději doufají na zázrak. Nemocný doufá v lékařovy schopnosti nebo v nějaký nový zázračný lék. Když to nepomůže, doufá v hypnotizéra nebo léčitele, který bez námahy a okamžitě uzdraví, aby mohl potom nadále žít stejně špatně jako dosud.

Chudý chce rychle zbohatnout, nejlépe výhrou ve sportce, kde je námaha minimální a výsledek velkolepý. Osamělý chce najít svého ideálního partnera, nějakou zázračnou hrou osudu, aniž by se ptal, zda on sám je ideálním partnerem pro toho druhého.

Stává se jen velmi zřídka, že se někdo zeptá, proč žije v těchto podmínkách, čím si je způsobil a jak je sám může změnit. Jak může žít zdravěji nebo zvýšit svůj osobní výkon. Nebo jak se sám může stát ideálním partnerem, který pak „automaticky“ přitáhne „odpovídajícího“ partnera. Chceme dostávat dárky a zapomínáme, že můžeme sklidit jen to, co jsme sami zaseli.

Život nám přitom nabízí neustále nové možnosti, musíme je jen rozpoznat a využít. Nezaměřujte už svůj pohled na nedostatek, to vede k nespokojenosti a agresi! Jakmile se zahledíte na možnosti, nabídne vám život v každé vteřině šanci jak obohatit svůj život a být šťastnější!
Vidíme tedy, že nedostatek je všude, neboť jinak by už nebylo zapotřebí nic dělat. Ale všude jsou i možnosti, protože každá potíž je ve skutečnosti jen přestrojená možnost. Štěstí nepřichází jen tak, nýbrž je následkem myšlení, slyšení, poznání a využití možností, které život v hojné míře nabízí. Přitom je úplně jedno, odkud jste přišli, rozhodující je pouze, kam jdete teď! Udělejte první krok správným směrem, teď hned, a váš život se změní.

Zákon imaginace

Každá živá představa, která nás naplňuje, má snahu se uskutečnit. Když přitom stojí víra a vůle proti sobě, vítězí vždy víra. Jakákoliv námaha při živé představě způsobí opak.

Každý člověk má schopnost živé představivosti. Dítě nemá jinou možnost než si představovat to, co slyší nebo vidí. Také každý dobrý architekt vidí nejdřív před svým vnitřním zrakem hotový dům, než udělá první čáru na papíře. Mnozí lidé nechali tuto svou přirozenou schopnost „zakrnět“ a používají ji už jen ve snu. Je ale možné ji opět probudit.

Obraz je řečí podvědomí a duše. To, co je žádoucí, by mělo být obrazně a detailně zpracováno a představeno v přirozených barvách a přirozeném okolí. Představa by přitom měla být stále dokonalejší. Samozřejmě to může být i formou „filmu“.

Vnitřní obrazy určují větší část našeho života. Pokaždé, když podvědomě přijmeme nějaký určitý obraz či představudo svého vědomí, sáhne podvědomí do vnitřního „skladu obrazů“, jakési vnitřní „obrazové galerie“, a uskuteční je.

Proto bychom si měli vytvořit jasný obrázek požadovaného cílového stavu ve všech oblastech svého života, tyto obrazy si neustále vyvolávat do vědomí a tam je co možná nejdéle a nejživěji držet. Můžeme také zcela vědomě nežádoucí obrazy ze své vnitřní galerie „vymazat“ nebo je prostě ve svých představách vyměnit.

K vytvoření živé představy konečného cíle potřebujeme obrazotvornost a představivost, abychom ji dokázali přivést před vnitřní zrak. To umí každé dítě, časem se však tato schopnost vytrácí, protože ji skoro nepoužíváme. Ale všechno, co jsme pozapomněli, se můžeme zase naučit.

Toto obrazové představování se může vztahovat na:

• Konkrétní předměty
• Abstraktní pojmy + hodnoty
• Průběh jednání / film
• Sebe sama

Jako pomůcka pro představování může být použita technika filmového plátna. To znamená, že si představíte prázdné plátno a necháte na něm vzniknout obraz nebo film toho, co chcete.
Jestliže máte pocit, že to nestačí, měli byste si obstarat skutečný obraz. Buď kresbu, nebo fotografii.
Čím je obraz jasnější, tím snadněji se kumuluje energie k jeho uskutečnění. Čím déle a častěji udržujeme obraz na duševní obrazovce, tím díle energie plyne. Důležitá je také identifikace s žádoucím stavem. Jak se pak budu cítit, jak se budu chovat? Jestliže je obraz dostatečně živý, osamostatní se. To znamená, že zpočátku určuji detaily, ale ty pak pozvolna samy vznikají před mýma vnitřníma očima. Až posléze při opakované představě nabudou konečné podoby.

Když takový obraz vidíte svým vnitřním zrakem a udržíte ho po několik minut, znamená to, že už se na duchovní úrovni uskutečnil. Protože ale materiální změny potřebují energii, je k manifestaci na fyzické rovině zapotřebí poskytnout potřebné množství energie a spojit je s obrazem. Jednoduchá změna může být uskutečněna po jednom sezení, větší věc může podle okolností vyžadovat třeba sto sezení. Na duchovní rovině tomu není jinak než ve fyzice.

Když je obraz vytvořen a spojen s dostatečným množstvím energie, musí být ještě „zvnitřněn“. Přivlastním si ho tím, že se s ním identifikuji, tím že pocítím, jak se pak budu cítit, až se uskuteční, a uvidím, jak se budu chovat. Především pocítím silný pocit vděčnosti za splnění. Poté ho úplně vypustím, aby se mohl projevit.

Možná si teď myslíte, že už není nic nemožné. To je v podstatě pravda, když dokážete mobilizovat dostatek energie. Právě v tom je ovšem háček. Jsme sice obklopeni nevyčerpateným zdrojem energie, ale můžeme disponovat jen takovým množstvím, kolik jsme díky velikosti své osobnosti schopni přijmout. Když ale rozšíříte své vědomí, zvětšíte i množství energie, která je pro vás využitelná.

Uvědomte si to, že můžete přijmout jen to, co už v duchu vidíte k sobě přicházet. Když vidím požadovaný cílový stav, už ho duševně vytvářím. A spomocí mentálního tréninku nechám projevit, co jsem v duchu vytvořil. Může to být zdraví, řešení problému, láska, změna povolání nebo spirituální vývoj. Všechno to jsou dokonalé ideje stvoření, které se projeví, jakmile je dokážu udržet ve svém vědomí!!!...

Zákon víry

Věříme příliš v praktickou hodnotu vědění a víme příliš málo o praktické hodnotě víry. Tato víra je rozpomenutí se na vlastní božskou podstatu člověka. Ježíš říkal: „Podle víry tvé staniž se tobě.“ To je duchovní zákon. Postarejme se tedy o to, abychom stále věřili v to správné! Nestává se totiž to, co chceme, nýbrž to, v co věříme. Duševní síla víry nás napojuje na jedinou sílu univerza, pro níž není nic nemožné.

Vědění zjišťuje skutečnosti, víra je vytváří.

Víra je „vnitřní vědění“, které nespočívá na vnějších důkazech. Je to vnitřní poznání pravdy a skutečnosti. Opravdová víra je jistota, že požadované se musí projevit, když se zcela otevřu jediné síle a zaměřím ji na požadovaný cíl.

Smyslem děkování je děkovat za něco, co jsme dostali. Tím klademe splnění svého přání do „teď“. Naše víra pracuje podle svého druhu buď pro nás, nebo proti nám. Síla víry totiž uskutečňuje to, o čem jsme vnitřně pevně přesvědčeni.

Léčivá víra je taková, která nepohlíží už na vnější zdání, nýbrž na vnitřní bytí, a tím způsobuje, že se toto bytí manifestuje navenek – jako okolnost nebo jako vyléčení.

Paracelsus zjistil, že představa je příčinou mnoha nemocí, ale víra je možnost léčby všech nemocí. Ježíš stále zdůrazňoval nutnost „vytrvalosti ve víře“. Někdy je k tomu ale zapotřebí hodiny, dny či dokonce týdny soustředění se ve víře.

Víra tedy není jen pouhé přitakání, nýbrž jistota o opravdovosti a uskutečnění toho, čemu přitakáme. Kdo věří jen tomu, co vidí, ten je ochoten uvěřit v účinek setby teprve tehdy, až uvidí sklizeň.

I ten, kdo nevěří, ve skutečnosti věří – ovšem jen opaku toho, co je pro něho žádoucí. Pochybnost je víra, která pracuje proti vám!

I ta nejsilnější víra však musí nutně zůstat bez účinku, když odložíme splnění přání do budoucnosti a v přítomnosti zaměříme vědomí na nedostatek. Teprve když se teď naplníme myšlenkou na uskutečnění, uvolní se cesta pro Jedinou sílu. Pak se můžeme dočkat splnění toho, co chceme.

Měli bychom tedy souhlasit s tím, že věříme, že Jediná síla nás teď vyléčí, nám teď pomůže. Vyléčení vždy nejdříve vzrůstá ve vědomí. Neustálé přitakání ve víře uvolňuje jakožto poznání vnitřní skutečnosti všechny překážky, dovoluje léčivé energii volně proudit a umožňuje úplné uzdravení. Tím může nastat požadovaný stav. Pro toho, kdo věří, je možné všechno.

Zákon děkování

Opravdové děkování nás pozvedá nad všechny těžkosti života. Děkujte ze srdce za něco, co ještě nemáte, tak jako kdybyste to už měli – a budete mít! Tajemství nepřetržitého děkování dovolí víře, aby působila a přenášela hory.

Kolik toho je v našem životě zcela v pořádku, co prostě přijímáme jako samozřejmost! A pořád se jenom díváme na to málo, co zrovna v pořádku není. Možná se to ale právě v tom okamžiku mění a potřebuje to jen trochu času. Možná by (ještě) nebylo vůbec dobré, kdyby to vstoupilo do našeho života, a láskyplný osud nás jen chrání před následky naší vlastní nevědomosti.

Tím, že své srdce naplním vděčností za každou okolnost v mém životě, začne skrze mne působit nejvyšší síla univerza. Vděčné a láskyplné srdce je totiž nejčistším kanálem pro působení oné jediné síly, které říkáme BŮH. Všechno, co se děje v mém životě, je nejčistší vůle Boží. Je to to nejlepší, co se mi může stát! A za to jsem vděčný.

Zákon štěstí

Z toho, co můžeme mít ve vnějším světě, nás nic neudělá šťastnými. Štěstí nelze vlastnit. Šťastný může člověk pouze být. Dokud hledám štěstí venku, bude moje hledání marné. Štěstí mohu nalézt pouze v sobě. Štěstí v sobě najdu, když životu takovému, jaký je, řeknu bezpodmínečné „ano". Kdykoliv mám nějaké trápení, znamená to, že jsem někde v něčem životu odporoval. A jenom já to mohu změnit. Když nečiním své štěstí závislé na okolnostech kolem sebe, mohu si je vzít všude s sebou a mohu být šťastný v každé situaci.

Jenže my bohužel činíme své štěstí závislé na okolnostech, a to velmi brzy. Malé dítě si myslí: Až budu chodit do školky a hrát si denně s ostatními dětmi, budu šťastný. Když k tomu dojde, říká si : Až budu velký a budu smět do školy, budu šťastný.

Po několika letech změní mínění: Až budu mít konečně školu za sebou, pak budu vážně šťastný. Potom vstoupí do zaměstnání a tak to jde dál a dál… Jednou ten „malý chlapec“ zestárne, ale šťastný nebude. Nechal uplynout život čekáním na štěstí, aníž by je nalezl.

Vy ale můžete v tomto okamžiku začít být šťastní, když svému životu, takovému, jaký je, řeknete betpodmínečné „ano“! To neznamená, že takový musí zůstat, máte přece kdykoliv možnost svůj život od základu změnit. Nepodmiňujte už své štěstí dosažením nějakého cíle! Být šťastný ve skutečnosti znamená být sám se sebou a s životem v harmonii, optimálně využít místo, na němž stojím, a prožít plně každý okamžik. Tak řadím jeden naplněný okamžik k druhému, až je z toho naplněný život – a já jsem šťastný.

Zákon osudu

Člověk má svobodu volby. Proti této svobodě však stojí konfrontace s následky jeho konání. O to se stará zákon osudu neboli zákon příčiny a důsledku, který se projevuje jako osud. Osud není ani neprozkoumatelné Boží rozhodnutí, ani slepá náhoda. Spíš je to ten nejspravedlivější zákon, který známe a který zní: „Každý dostane to, co zapříčinil. Nic míň, nic víc a nic jiného.“

Osud je tedy vždy šitý na míru našim individuálním potřebám. Vypořádání se s osudem vede nakonec k setkání s onou Jedinou silou, jíž říkáme Bůh.

Člověk je stvořitel, nositel a překonavatel svého osudu. Každá myšlenka, každý pocit, každé slovo a každý čin jsou příčiny, za nimiž následují důsledky. Každý důsledek ve své kvalitě i kvantitě vždy odpovídá příčině. Neexistuje tedy ani náhoda, ani odměna či potrestání, nýbrž jedině a pouze příčina a následek. Osud je souhrn následků našich rozhodnutí. Není možné něco udělat a utéci před důsledky.

Zákon osudu požaduje po člověku vědomé převzetí plné odpovědnosti za svůj život a stará se o to, aby byl konfrontován s důsledky svého jednání tak dlouho, až problémy, které sám vytvořil,vyřeší, a tím se osvobodí. Zákon osudu zakročí tedy tam, kde člověk sám není schopen nastolit harmonii ve stvoření.

Zákon sám o sobě nemá žádnou schopnost rozhodování. Říká jen: „Když uděláš tohle, stane se tohle. Když uděláš tamto, stane se tamto. Ty jsi stvořitel a ty rozhoduješ.“

Každý tedy dostane to, co zapřičinil. Ať již dostane cokoliv, vždy to zapřičinil sám, bez ohledu na to, skrze koho se to děje. Ten druhý je vždy jen poslem osudu.

Kdo dnes zaseje myšlenku, ten zítra sklidí čin, pozítří zvyk, posléze i charakter a nakonec svůj osud. A přesto je nám dána svoboda volby, co chceme stvořit. Zákon osudu nás konfrontuje jen s následky našeho jednání.

Zákon osudu tedy neomezuje svobodu jednotlivce. Každý si může svobodně určit, co chce zasít. Potom ovšem musí sklízet pouze to, co zasel. To, čemu lidé říkají osud, není při bližším pozorování nic jiného než tvoření. Způsob, jakým se osud projevuje, ukazuje, jak jeho původce myslel, cítil a jednal. Každá myšlenka tak podle zákona rezonance přitahuje stejnorodé energie, a tím se posiluje. To platí jak pro pozitivní oblasti, tak i pro negativní.

Zákon osudu nás neustále konfrontuje se skutečností, že veškeré dění v tomto světě je založeno na principu příčiny a důsledku. Co jsme zaseli, to sklidíme. Takže to, co sklízíme, jsme logicky museli zasít. Zákon osudu je tedy i aspektem zákona harmonie, který se stará o to, aby ke každému pólu vždy existoval protipól a mohl se tak neutralizovat. Míra našich radostí a trápení odpovídá vždy přesně míře příčin, které jsme vytvořili.

Tento řetězec příčin a důsledků nezačíná narozením a nekončí smrtí. Táhne se skrze jednotlivé inkarnace a účelně je propojuje. V tomto životě již vytváříme podmínky svého příštího života a můžeme vědomě určit, jaký chceme mít v příštím životě osud. Tím je možné vysvětlit, že když se narodíme, nepřicházíme jen tak odnikud, nýbrž si s sebou již neseme svůj nahromaděný osud z předchozích inkarnací a svůj základní charakter. Tato skutečnost objasňuje, proč člověk může mít vrozenou nemoc nebo nějakou vadu. Nikdo nezačíná od nuly. Neseme si s sebou následky svých předchozích jednání, a to jak pozitivní, tak negativní.

Mnozí z nás se musejí rozloučit s obrazy, které si zamilovali…

Příčiny, které jsme stanovili svými myšlenkami a činy, jsou věrně zaznamenány v naší duši. Tady je vedeno naše karmické konto, které si sebou bereme z jedné inkarnace do druhé. Nedozrálá semínka tohoto života zapustí kořeny v půdě našeho příštího života a přinesou ovoce. Je tedy zcela nesmyslné utíkat před obtížnou situací, protože s ní beztak budeme konfrontováni tak dlouho, dokud ji nevyřešíme. Naše „dědičné hříchy“ spočívají v tom, že v každé další inkarnaci nastupujeme své vlastní dědictví. Poznáváme v tom moudrost úsloví „Nikdo ti nemůže způsobit škody kromě tebe samotného.“ Existují činy, které nejsou trestány podle lidských zákonů. Existuje třeba krádež, která se maskuje jako výměna, a podvod, jenž je prováděn jako obchodní transakce. Ať už ale zvolíme jakoukoli masku, zákon příčiny a důsledku zůstává v platnosti.

Působením tohoto zákona můžeme pozorovat v každodenním životě. Lidé, s nimiž se seznamujeme, situace, kterým jsme vystavováni, a věci, které jsou nám dávány nebo odebírány, to všechno je založené na příčinách, jež jsme stanovili v minulosti. Neexistuje ani nezasloužené štěstí, ani nezasloužené trápení, jen příčina a důsledek. Jestliže je člověk hodně nejistý a postrádá vnitřní pevnost, chybí mu sebedůvěra, schopnost prosadit se a názorová stabilita. Tím vytváří nutnost toho, aby byl neustále konfrontován s lidmi, kteří tyto vlastnosti reprezentují. Možná si vezme za manželku dominantní ženu nebo bude mít děti, které mu brzy „přerostou přes hlavu“. Nebo bude mít v zaměstnání spolupracovníky, kteří se začnou prosazovat na jeho úkor.

Bylo by zcela scestné dívat se na jeho životní situaci jako na nezměnitelný osud. Spíš by tento člověk měl vzniklé problémy vidět jako úkoly života, přijmout je a řešit, jinak bude později s úplně stejnou situací konfrontován na jiném místě a s jiným partnerem. A to se mu bude dít tak dlouho, dokud se nenaučí prosadit se a tím vyrovnat nedostatek.

Analogicky k tomuto zákonu se stále rodíme do potřebných životních okolností, v nichž potkáváme ty, kteří nám ukřivdili nebo kterým jsme ukřivdili my, kteří při nás stáli anebo kterým jsme pomohli. Tak to jde dál, dokud není vše opět vyrovnáno…

Ostatní lidé nám tedy také přinášejí osud. Když nám vnucují své názory nebo když se řídíme jejich přesvědčením, neseme za ně následky. Všechno jsou totiž jen nabídky od života, které nás nutí k vlastnímu rozhodnutí. Kdo opravdu chce, najde ještě stále dostatek přirozené stravy a nepotřebuje vyhledávat nic umělého, při nadměrné nabídce jídla nebo pití postačí zdvořilé odmítnutí a cizí názory a přesvědčení nás vyzívají k tomu, abychom si vytvořili vlastní mínění. V každém případě totiž neseme důsledky, takže bychom měli také vědomě stanovat příčiny. Dokud budeme hledat vinu u ostatních, budeme na míle vzdáleni od pravdy.

Existuje však také osud společenství. Každý člověk je v každé své inkarnaci svázán s osudem svého společenství. To se týká jeho partnera, rodiny, národa, celé jeho rasy. Jednoho člověka může však osud postihnout pouze tehdy, jestliže stanovil odpovídající příčinu, bez ohledu na to, jestli se jedná o naplnění osudu jednotlivce nebo osudu celé skupiny. Přitom je jedno, jestli jde o autonehodu nebo havárii letadla, válku či jinou katastrofu – ta je vždy vyvolána zúčastněnými podle zákona rezonance. To platí i pro každou zdánlivou nespravedlnost, která je způsobena. Nic nás nemůže postihnout náhodou, neboť i náhoda podléhá zákonu příčiny a důsledku.

Negativní a ničitelské myšlenkové formy, které lidé vytvářejí, se shromažďují a vybíjejí jako válka, revoluce, sociální nepokoje nebo hospodářský krach. Také skupinový osud padá zpět na své původce, nikdo neujde vyrovnané spravedlnosti. To samé platí pro různé zločiny nebo nákazy, které se v nějakou dobu vynoří a pak zase zmizí.

Lze tím také vysvětlit, proč někteří lidé při katastrofách jakoby zázrakem vyváznou bez úhony. Nepodílejí se na skupinovém osudu, i když jsou při tom, protože u nich není dána odpovídající příčina, která by se mohla uskutečnit. Podobné to je, když patříme do nějaké rodiny, která se zdánlivě bez našeho přičinění těší určitým výhodám. Projevit se může pouze to, co je námi způsobeno.

Je ovšem také možné nést osud někoho jiného dobrovolně, jako akt opravdové lásky.

Jakmile skutečně pochopím působení zákona osudu, mohu s potěšením přijmout jakoukoli nepříjemnost, jakoukoli urážku nebo nevděčnost, neboť mi pomůže na mé duchovní cestě víc než chvála.

Jen málo lidí je ovšem ochotno rozeznat skutečnost od pouhého zdání. Nejsou ochotni připustit, že jsou vlastně obdarováni dvakrát. Jednak vyřeší opět další část svého osudu tím, že jej prožijí, a jednak si současně získaným oznakem rozšíří své vědomí. V těch nejtemnějších zkušenostech je skryta většina zlatého pokladu poznání a moudrý se učí, že právě za to má být vděčný. Lekce, kterou se od osudu naučil, totiž už nemusí být opakována.

Každý člověk ovšem musí inkarnovat tak dlouho, dokud neprožije působení všech jím stanovených příčin. Zákon osudu může však člověka dostihnout pouze tehdy, jestliže jedná podle své vlastní vůle. Jakmile nechá svou individuální vůli vplynout do vůle stvoření a nechá tuto vůli jen působit skrze sebe, je čirým výrazem harmonie svého opravdového bytí a je od osudu osvobozen.

Co je karma?

V našem západním světě spojujeme slovo karma vždy s vinou a hříchem. Jsme více či méně ochotni na sebe tuto vinu vzít, trpělivě svou karmu „nést“ a tím ji rozpustit. To ovšem vychází z mylného pochopení karmy. To slovo pochází ze sanskrtu a znamená „čin, to, co bylo stvořeno, působení, činění“.

Není tedy naším úkolem trpělivě nést svou karmu nebo ji co možná nejrychleji rozpustit, abychom byli konečně svobodní. Nejde o to činit dobré skutky, abychom získali „lepší karmu“ resp. si ji zasloužili. Karma nás konfrontuje pouze s následky našeho jednání, abychom nám jinak neviditelné činy pochopili a mohli je pozorovat jako v zrcadle.

Proto nemá smysl snažit se tohoto zrcadla co možná nejrychleji zbavit. Naopak, jde o to využít ho smysluplně pro svůj vlastní vývoj, což vždy znamená sebepoznání a seberealizaci. A to nakonec vede k jasnému uvědomění sebe sama. Na této obtížné, ale zajímavé cestě potřebujeme zrcadlo karmy k neustálé kontrole, jestli děláme pokroky nebo jsme sešli s cesty. Karma je proto náš přítel a pomocník na cestě vývoje, které se nemůžeme vzdát, pokud ji nechceme minout.

Nový den koneckonců také nezačínáme s úmyslem vymazat něco, co jsme včera začali, nýbrž v tom chceme pokračovat. Vstoupili jsme do tohoto života, abychom pokračovali v díle sebenalezení. Při tom je nám karma trpělivým a spolehlivým přítelem na cestě. Veškeré přiklánění se k spirituálním či duchovním oblastem nemá však velký význam, když nejsou získané poznatky využity v praxi. Mnozí získali velké duchovní znalosti, aniž by se to viditelně projevilo v jejich životě. Tady nám může pomoci jiný učitel, kterého nám karma posílá, resp. s kterým nás svede dohromady – a tím je náš partner!

Karma a partnerství

Protože v tomto vesmíru neexistuje náhoda, nemůže být náhodné ani tak důležité setkání, jako je setkání s partnerem. Spíše jsme si toto setkání volně vybrali, abychom pokračovali v určitých učebních krocích, s nimiž jsme začali v předchozích inkarnacích. Všichni se totiž snažíme, vědomě či nevědomě, o nalezení ztracené jednoty, která je pro nás v tomto duálním světě obzvlášť bolestná. Smyslem partnerství je tedy vždy navzájem se od sebe a spolu učit, abychom nakonec objevili hledanou jednotu v sobě.

Život každého senzitivního, duchovně orientovaného člověka je formován touhou po ztracené jednotě, což vždy znamená hledání sebe sama. Žijeme v tomto světě duality, protože jen tady se můžeme vrátit zpět k jednotě. Jedině ona neustále bolestně prožívaná dualita v nás totiž udržuje živou touhu po jednotě.

Prvním krokem k této jednotě je spojení s jiným člověkem, s nímž můžeme splynout v dokonalou jednotu. Ale i když se nám to podaří, zjistíme, že je to pořád jen první krok. Partnerství je totiž jen podporou na cestě k nalezení jednoty v nás samotných, to je koneckonců také veškerý smysl partnerství. Když tohle nemůže – nebo již nemůže – splňovat, ztrácí svůj smysl a musí se rozpustit.

Smyslem partnerství tedy není vytvořit si s pomocí toho druhého krásný, harmonický nebo dokonce pohodlný život. I když je ten druhý pro mě ideální partner, možná dokonce moje „duální duše“, právě ta duše, s níž jsem nejúžeji spjat, na mě klade největší požadavky, a tím mě povzbuzuje. Potíže, které přitom vznikají, mají něco společného vždy pouze se mnou, nikdy s tím druhým. Proto je mohu také vyřešit jen sám v sobě.

Dva lidé, kteří jsou karmicky spojeni, tedy nemají za úkol si „vzájemně vyřídit účty“, nýbrž jsou jeden pro druhého šancí na rychlejší duchovní růst. Měli by proto tuto šanci vědomě využít. Jestliže je tento úkol splněn nebo jestliže v partnerství už není možné ho plnit dál, pak partnerství ztratilo svůj smysl, svůj vnitřní obsah. Když na něm oba partneři přesto nadále lpí, je to mylně pochopený ohled; je to bezohlednost vůči tomu druhému i vůči sobě. Tím, že jeden z nich trvá na něčem přežitém, brání i tomu druhému, aby se u něho projevilo to, co život teď chce přinést. Oba tak blokují další vývoj.

Pravé partnerství se tady může skládat jen ze dvou samostatných, „celých“ bytostí, které si uchovávají svou individualitu i ve spojení s tím druhým. Jen tak jsou partneři skutečně ochotni pohlédnout na své slabé stránky, které se jim díky tomu druhému odkrývají a mohou se setkat v kosmickém vědomí a duchovní otevřenosti. Jen tak se ukazuje, jak obohacující a vzrušující může být partnerství, takové, jaké bylo stvořením zamýšleno.

Zákon požehnání

Požehnání, seslané na svět je nejčistší a nejjemnější forma myšlenkové energie, schopná pohnout nejsilnější silou univerza – Božskou Láskou. Tato nekonečná síla Lásky je tady

a čeká jen na to, až jí nějaký stvořitel uvede v činnost. Zákon požehnání zní:

- Čemukoli požehnám s ipřímným srdcem, to je v témž okamžiku požehnané. Moc požehnání začíná okamžitě blahodárně působit.

- Čemukoli požehnám s upřímným srdcem, to se mi musí stát požehnáním. Když požehnám „nepříteli“, získám přítele.

Žehnat znamená vyprosit si pro nějakou osobu nebo situaci milost Boží, přát pro ně jen dobré.

Forma žehnání nehraje roli, může být vyslovené, myšlené či jen pociťované. Důležitá je jen upřímnost srdce.

Mohu požehnat všemu a každému kolem sebe a každému se tak stanu požehnáním. Mohu požehnat věcem a situacím, požehnat svému tělu, určitému orgánu. Nikdy však nežehnám nemoci. Mohu požehnat svému autu či penězům, příteli i nepříteli, městu, všemu, z čeho se skládá můj život a všechno se mi stane požehnáním.

Mohu ode dneška žít požehnaný život a každému, koho potkám a všemu, co je, být požehnáním.

Zákon milosti

Milost je Duch Boží, který působí skrze člověka, s jistotou ho vede a mění, jakmile o to požádá.

Milost je, že se smím modlit a jsem vždy vyslyšen, když jen dovolím, aby se moje prosba splnila.

Žít v milosti znamená být otevřený a vnímavý. Neznamená to odvrátit se od vnějšího světa, nýbrž osvítit jej duchem Božím. Člověk sám od sebe nezmůže nic, Bůh v člověku ale může všechno.

Když poznám skutečnost za pouhým zdáním, je pro mne Karma výrazem Boží lásky a tím i milosti. Její milost spočívá v tom, že nás nejen povolává k dokonalosti, nýbrž nás díky zákonu karmy také k tomuto cíli s absolutní jistotou vede. Proto také neexistuje „dobrá“ nebo „špatná“ karma, protože obě vedou ke stejnému cíli. To znamená, že i nemoc, trápení a ztráty jsou působením božské milosti. Ve skutečnosti jsou to totiž nepřehlédnutelné důkazy o tom, že jsme sešli ze správné cesty, které nás nutí se na tuto cestu vrátit.

Všechno, co se mi přihodí, mi chce jen sloužit a pomáhat. Proto je všechno dobré takové, jaké to je. Odměňujeme se nebo se trestáme sami tím, že se buď blížíme svému pravému já a tím i Bohu, anebo se od něj vzdalujeme. Karma nám tedy není uložena zvenčí, ale ukládáme si jí sami: svým myšlením, cítěním a jednáním.

Každá lekce, kterou zvládneme, rozpustí část bariéry, která nás dělí od poznání skutečnosti našeho pravého já a od jednoty se vším. Když se ale tuto lekci nenaučíme, úkol života nezmizí, naopak, úkol se bude tak dlouho opakovat, dokud jej nevyřešíme.